Branford Marsalis vystoupí na festivalu Prague Sounds: Věřím v komunikaci na pódiu

Co můžeme očekávat od koncertu vašeho kvarteta?

Jen tradiční jazzový materiál. Jsme jazzová skupina, hrajeme hodně druhů tohoto stylu.

Jak velký prostor dostane improvizace?

Improvizace je důležitá, ale naše improvizace je jako improvizace v komorním tělese, ve smyčcovém kvartetu. Snažíme se pojímat hudbu jako konverzaci. Sólo je v jazzové hře klíčové, ale není nejdůležitější.

Co je nejdůležitější?

Naučit se, jak hrát jazz. Jestliže se stane každá píseň jen prostředkem k tomu hrát dlouhé sólové linky, je to hrozný přístup. Ideji improvizace, kdy někdo řekne toto je můj prostor, nevěřím. Věřím v komunikaci na pódiu. Uvědomíte si to, když se na nás podíváte.

Stále spolu udržujeme kontakt očima, obracíme se jeden ke druhému a odpovídáme na to, co na pódiu slyšíme. Každé sólo ovlivní každého v kapele.

Sám však nehrajete jen jazz. Experimentoval jste s DJ Premierem v Buckshot La Fongue. Jak důležitá pro vás byla zkušenost s hip hopem?

Bylo to skvělé. Nevím, jestli to bylo důležité, ale myslím, že v hudbě je všechno důležité. Dělal jsem to ze zvědavosti, ne proto, že bych se tomu měl věnovat. Hudba byla dobrá, zajímavá, zkoušeli jsme různé věci.

Podle mého názoru vás všechno, co se naučíte, dělá lepším muzikantem. Nejdůležitější však pro mě je, že jsem vytvořil celoživotní přátelství s kluky z této kapely (muzikanti podílející se na albu Buckshot La Fongue jsou členy současného kvartetu - pozn. aut.).

Co jste se naučil ze spolupráce se Stingem nebo Grateful Dead?

Pro mě je to jako růst. Když se v padesáti letech ohlédnete za životem, řeknete si, že nejste stejný člověk, jako jste byl ve dvaceti. Pokaždé když hraju s dalšími muzikanty, tak trochu kradu jejich nápady. Stávají se součástí mého chápaní, jak rozvíjet hudbu.

Jak důležité pro vás bylo, že jste z hudební rodiny? Myslím, že byste doma dali dohromady malou kapelu.

To bychom mohli, ale potřebujeme basistu, a nyní když zemřel otec Ellis, také pianistu. Myslím, že důležité bylo vyrůstat v hudebním městě, jakým je New Orleans. Všichni muzikanti, kteří hrají různé styly, jsou pospolu. Sdíleli jsme své nápady. Když jsem vyrůstal, bylo to pro mě velmi důležité. Než jsem se přestěhoval do New Yorku, nebral jsem hudbu jako soutěž.

Co vás zajímá na vážné hudbě, když hrajete díla Johna Adamse nebo Clauda Debussyho?

U klasické hudby jde o to, že se musíte zbavit postupů z jiných žánrů. V mnohé populární hudbě je spousta špatné hry na saxofon, která ovšem funguje velmi efektivně. Dokonce tak dobře, že v tom řada lepších saxofonistů selhává. V jazzu je zase možné, že když se mi nelíbí nějaká nota, nahradím ji jinou, použiju své svobody improvizátora.

V klasice ale musíte hrát notu, která je ve skladbě napsaná. Když je pro vás moc vysoká, tak se ji musíte naučit hrát, musíte se vyvíjet a to je pro mě dobré. Když jste ve věku, kdy jste v něčem opravdu dobrý, nemáte reálný důvod cvičit. Klasická hudba mě přivedla k tomu, že cvičím více než kdy dříve.

Polsko-americký pianista Arthur Rubinstein ve svých devadesáti letech řekl, že cvičí každý den, protože musí. Ale řada jiných muzikantů v osmdesáti letech necvičí, neboť nemusejí. Když saxofonista Tim Berne, můj dobrý přítel, poslouchal některé písně z mých nových nahrávek, řekl mi: Člověče, tvůj zvuk je úplně jiný. Odpověděl jsem, že ano a že je to kvůli klasické hudbě. On mi řekl: Přesně tohle jsem si myslel.

Také jste složil symfonii, což je odlišné od psaní písní. Jaké bylo skládat tak rozsáhlou formu?

Bylo to skvělé. Myslím, že mám správný přístup k práci na takovýchto věcech, protože si říkám, že to nebude moc dobré. Jenže jediným způsobem, jak mohu být lepší, je udělat to. Ze selhání se naučíte více než z úspěchu.

Mentálně to bylo obtížné, protože jsem musel myslet úplně jiným způsobem než obvykle. Ale jsem rád, že jsem to udělal. Zlepšil jsem se, takže se těším na skládání dalšího kusu.

Složil jste dost soundtracků. Jaké je psát pro film?

Je dobré být v situaci, kdy musíte přemýšlet jinak. Je to výhoda, i když někteří moji kolegové to nenávidí. Já si však myslím, že by měl každý hudebník psát pro film, ocitnout se v prostředí, kde hudba není tak důležitá.

Ale hudba je ve filmu důležitá.

Hudba je esenciální, ale uvědomují si to jen muzikanti. Když jsem se v roce 1975 učil o jazzu v soundtracku, bavili jsme se o muzice k filmu Čelisti. Můj profesor řekl: Je úžasné, jak velké můžete vyvolat emocionální napětí dvěma notami. Ale ještě úžasnější je, že většina lidí, kteří to napětí pocítili, nevěděli, že je ovlivnila hudba.