Baskytarista Michael League: Inovace v hudbě nastává přirozeně

Přijdete s nějakým překvapením?

Budeme hrát směs nových a starých písní. Myslím, že to bude překvapení, protože ani já ještě nevím, jaké přesně to budou.

Jak velkou roli bude hrát improvizace?

Improvizujeme po celé vystoupení. Dokonce i když hrajeme rané písně, které byly přesně komponované, snažíme se je hrát každý večer jinak.

Vaše hudba mi evokovala počátky jazzrockové fúze. Jak důležití pro vás byli Miles Davis nebo Joe Zawinul, kteří ji představují?

Kapela je rozhodně ovlivněná lidmi, jako jsou Miles Davis, Herbie Hancock nebo Weather Report. Jimi dokonce možná více než jinými kapelami hrajícími fúzi. Než obnovovat tento styl jazzu ze sedmdesátých let vždy jsme se spíše snažili kombinovat dnešní žánry. A tato kombinace zní jako to, co se odehrávalo v sedmdesátých letech.

Spolupracujete i s některými popovými hvězdami. Jaké je překračovat hranice jazzu a spolupracovat s lidmi z mainstreamu?

Pro každého v kapele je hudba prostě hudba. Moc nepřemýšlím o tom, že jsem jazzový muzikant, ale jsem hudebník, který chce, aby píseň dobře zněla. Když hrajeme něčí muziku, posloucháme ji a slyšíme, co potřebuje. To jí pak dáme.

Když hrajeme s Wyntonem Marsalisem (americký jazzový trumpetista a skladatel - pozn. aut.), posloucháme, co hraje on, jaká je píseň, a snažíme se jet na vlně té hudby. Když hrajeme s Erikou Badouh (americká soulová zpěvačka - pozn. aut.), nemůžeme hrát stejně, protože by to nedávalo smysl. Hrát s každým stejně není dobré. Je potřeba se každému přizpůsobit, měnit pojetí, být flexibilní. Myslím, že každý v naší kapele to tak dělá.

Zkoušíte objevit nějaký úplně nový přístup?

Myslím si, že každý hudebník je unikátní. Každý člověk je unikátní, takže je i každá kapela unikátní a schopná vytvořit něco nového. Domnívám se však, že se vědomě nerozhodujeme udělat něco nového. Myslím si, že rozhodnutí děláme, když chceme hrát něco, co už bylo vytvořeno.

Hodně kapel říká, že udělá nahrávku, která by zněla jako nějaká jiná, že změní zvuk na takový, který je dnes populární. Zejména nyní se mi však zdá, že mnoho kapel zní úplně stejně, protože vědí, co funguje. Ale moji oblíbení umělci dělají, co chtějí, kdy chtějí, to podle toho, kde zrovna jsou. Proto mám tak rád lidi, jako je třeba Louis Cole (americký multiinstrumentalista a zpěvák - pozn. aut.). Je individualita, unikátní osobnost. Nikdy se nepokoušel nikoho napodobovat, snaží se být sám sebou.

A jak je to u vás?

Necháváme se inspirovat mnoha různými lidmi, ale nikdy si nesedneme a neřekneme, že uděláme něco, co tu ještě nebylo. Sedneme si a uděláme to, co každý zrovna cítí, co ho zajímá a co zní přirozeně, zní jako my.

Nesnažíme se znít jako někdo jiný. Když následujete své instinkty, vytvoříte něco nového. Inovace je něco, co nastává přirozeně. Nemůžete si ji vynutit.

Myslíte si, že se dá ještě objevit něco nového?

Nevěřím, že všechno už bylo uděláno. Jsem přesvědčen, že je vždy příležitost udělat něco nového. Jak jsem řekl, každý je unikátní, takže každý unikátně objevuje možnost udělat něco nového.

Vezměte si Brada Mehldaua (americký jazzový pianista - pozn. aut.) a jeho sólová alba. Slyším na nich skutečně něco nového. Hraje něco, co se nehrálo, se stejnými dvanácti notami, stejnými akordy.

Hudba je jako jazyk. Oba mluvíme anglicky, ale já mám americký přízvuk, vy český. Používáme stejná existující slova, ale vyjadřujeme se velmi odlišně způsobem, jakým mluvíme, výškou tónu hlasu, přízvukem, volbou slov, rytmem, pauzami. Používáme běžný jazyk bez inovací, ale jsme sami sebou.