Americký jazzman Al Di Meola: Nejlepší pocit mám při ocenění publikem

Čím jsou pro vás koncerty turné The Electric Tours výjimečné?

Je docela hezké se vrátit na začátek své kariéry a vytáhnout kdysi nejoblíbenější písničky. Přesně ty, díky kterým jsem začal. Jsem z toho vlastně nadšený. Už jsme jich pár odehráli, ale v září budeme mít nového bubeníka a baskytaristu, takže je v tom opět prvek očekávání a zvědavosti, jaké to bude. Určitě to bude fajn.

Proč jste se právě teď, když jste vydal nové album, zatoužil na koncertech ohlédnout za svou ranou tvorbou?

Je to trochu zvláštní, že ano? Měl jsem loni infarkt a zdálo se mi, že by bylo hezké si znovu prožít první léta. Tehdejší nahrávky moc často neposlouchám, a když jsem se k nim teď vrátil, jasně jsem viděl, co na nich lidi baví. Chtěl jsem zjistit, jestli ten pocit dokážu znovu naživo vytvořit.

Do toho ale zamícháme i něco z nové desky. Nebude toho moc, ale chybět nebude.

Jak těžké bylo oživit si repertoár, který je pro vás už poměrně vzdálený?

Hodně jsme zkoušeli. Otevřel jsem skříně i šuplíky a našel jsem v nich zápisy z doby, kdy jsem ještě bydlel u rodičů. Některé skladby vznikly, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct let.

Proč jste si zamiloval zvuk elektrické kytary?

Jakmile jsem měl možnost na ni hrát, věděl jsem, že to chci dělat. Byla to láska na první dotek.

Jaké bylo nahrávání nového alba Twentyfour, které vznikalo na různých místech, hraje na něm orchestr a v jedné písni znějí i vokály?

Byla to výjimečná doba v mém životě. Začalo vznikat za covidu, což mi umožnilo hluboké soustředění bez toho, abych do toho musel pořád balit věci a po turné je zase vybalovat. Byli jsme odsouzeni k tomu, abychom dlouhou dobu zůstali na jednom místě.

Zpočátku jsem se tolik díval na televizi a sledoval, co se děje, že to začalo být obsesivní. Abych se toho zbavil, rozhodl jsem se jít do studia a začít skládat. A začal jsem sólovou kytaru, protože jsem nevěděl, jestli až se vrátím ke hraní, budu schopen dát dohromady kapelu. Jsem totiž zvyklý, že její členové létají z různých míst, a to se zdálo, že nebude tak lehké jako dřív.

Ale jelikož na přemýšlení o té desce bylo tolik času, začal jsem uvažovat o tom, co všechno bych si na ní přál mít, kdyby to nebyla nahrávka pro sólovou kytaru. A najednou jsem začal přemýšlet o daleko větší produkci. Co vám budu povídat, oproti původnímu záměru jsem se nechal unést.

Jedna píseň se jmenuje Ava’s Dance in the Moonlight. Co vás k ní inspirovalo?

Tanec mé dcery ve studiu. Když tam tančila, začal jsem hrát na kytaru a zpívat melodii. Bylo to velmi spontánní. Stalo se to náhle a mělo to atmosféru ukolébavky. Byly jí v tu chvíli pouhé čtyři roky.

Nebyl v tom žádný dřívější nápad, který bych jen rozpracoval. Opravdu to ke mně přišlo v tu chvíli. Jak jsem tak hrál, měl jsem pocit, že by to mohla být opravdu krásná píseň. A tak jsem si ji zapsal a pak takhle vyrostla.

Zmínil jste, že jste měl po loňských zdravotních komplikacích chuť znovu hrát své starší písně. Na co jste ve své tvorbě nejvíc hrdý?

Jsem hrdý na většinu svých skladeb včetně těch na nové desce. Nikdy by ale nemohla vzniknout, kdybych předtím nenahrál nějaké tři desítky různých jiných alb. Od první desky Land of the Midnight Sun z roku 1976 se způsob skládání a estetika mých nahrávek vyvíjely. S prvními deskami jsem zjistil, že dokážu tvořit hudbu. Předtím jsem si tím nebyl jistý, ale pak už ano. Když se podívám zpět na všechna svá alba, vidím evoluci a pestrost. To mě těší.

Studoval jste prestižní univerzitu Berklee, ale dlouho jste tam nevydržel. Proč?

Poprvé jsem byl na Berklee asi semestr a půl a poslouchali jsme nahrávky klávesisty Barryho Milese. Všichni jsme ho milovali. No a já měl šanci s ním hrát, byla to skvělá příprava na to, co mě čekalo.

Po půl roce jsem se na Berklee vrátil a můj další oblíbenec Chick Corea hrál s kapelou v Bostonu. Po tom koncertě jsem se kamarádovi zmínil, že bych si moc přál s takovou kapelou hrát. On měl mou nahrávku a nějak ji dostal k Chickovi do New Yorku. Ten mi zavolal, ať se k němu přidám. Asi dva dny jsme zkoušeli a můj první koncert s ním pak byl v Carnegie Hall v New Yorku. Tím studium skončilo.

Jak jste to prožíval?

Jako sen. Ale byl jsem vyděšený. Ano, tohle byl ten začátek. Bylo mi devatenáct.

Kdy se jako ve snu cítíte dnes?

Když jste skladatel, a já většinou hraji vlastní písně, je ocenění publikem, které vaši hudbu vnímá, ten nejlepší pocit. Když tu hudbu dobře cítí, víte to. A dá vám to pocit zadostiučinění. Proto tohle děláme.