Americký bluesman Mike Zito: Už nebrečím. Díky hudbě zpracovávám emoce

Vyrůstal jste v St. Louis a na kytaru jste hrál od dětství. Přemýšlel jste někdy o profesi mimo muziku?

Táta pracoval v pivovaru, a to já nechtěl. Věděl jsem, že chci bavit lidi. Nemusela to být nutně jen muzika, kromě hraní na kytaru a zpěvu mě bavilo i herectví či tanec. Prostě jsem rád stál před lidmi a bavil je. Herectví mě asi tehdy lákalo nejvíc.

Kytara mě bavila také, ale ze začátku jsem ji prostě jen měl doma. Hrát jsem na ni neuměl. Doma se nikdo hudbě nevěnoval, takže mi to neměl kdo ukázat. Když jsem se pak ale jako teenager začal doopravdy učit hrát na kytaru, měl jsem pocit, že herectví je mi už trochu vzdálenější. Bylo těžší se do toho světa dostat.

Potkával jsem místní muzikanty a uvědomil jsem si, že být muzikantem v St. Louis je reálnější než přesun do Hollywoodu. A čím víc jsem uměl hrát, i když jsem musel hodně dřít, tím silnější byla má vášeň pro hudbu.

Za jak dlouho vás hudba dostala mimo St. Louis?

Trvalo to minimálně deset let. Hrál jsem v různých kapelách, zkoušel různé styly. Od začátku jsem měl rád blues, ale tamní scéna byla opravdu hodně silná a já jsem se zpočátku ani nezkoušel stát její součástí. Nezdálo se mi, že mezi ně mohu patřit.

Chodil jsem na úžasné bluesové koncerty, ale pak jsem hrál rokenrol. Nebyl jsem přitom moc dobrý v tom, abych se naučil hrát písničky tak, jak mají znít, tak jsem radši dělal vlastní. To vám pak nikdo nemůže říct, že je hrajete špatně. Teprve potom jsem pomalu začal objíždět další místa. Mé druhé album Pearl River mi pak už zajistilo jistou známost.

A vaši první Blues Music Award, že?

Ano. Dostal jsem ji za titulní písničku z té desky, kterou jsme napsali s mým přítelem Cyrilem Nevillem. Je to velmi slavný zpěvák a perkusionista, člen Neville Brothers. Pamatuji si, že když přišel s textem o otroctví, nebyl jsem si jistý, jestli něco takového smím zpívat. Ujistil mě, že ano, jako by mi dal požehnání.

To, že jsme spolu pak sdíleli vítězství, pro mě bylo potvrzením, že se nemusím bát hrát blues. Konečně jsem si to naplno dovolil. Založili jsme s Devonem Allmanem kapelu Royal Southern Brotherhood a společně jsme si prožili úžasné čtyři roky. Pak kapela pokračovala v různých složeních.

Vaše nové album se jmenuje Life Is Hard a vyšlo letos v únoru. Jaký je jeho příběh?

Před dvěma a půl lety diagnostikovali mé ženě rakovinu. Dali jí rok života, loni v létě zemřela. Bylo jí čtyřicet sedm let. Její poslední rok byl moc těžký. V jeho půli jsem jí řekl, že bych rád nahrál bluesové album a věnoval jí ho. Souhlasila, řekla, že to je skvělý nápad.

Zemřela v červenci, v září jsem potom jel do Los Angeles a nahrál desku s Joem Bonamassou. Několik písní je přímo o mé ženě a naší situaci, ale je to pravé bluesové album. Jsou na něm témata, která mohou oslovit každého. Ztráta blízkého člověka, těžké životní období…

Život je těžký, ale pořád ho musíme žít. Naštěstí není těžký pořád. Letošní rok je lehčí než ten minulý a snad to tak půjde dál. Nahrávání té desky pro mě bylo katarzí. A ty písničky teď hraji každý večer, Forever My Love nikdy nevynechávám.

Publikum za mnou pak chodí a dělí se o své příběhy. Pro mě je to dobré. Už nebrečím, ale díky hudbě každý večer zpracovávám své emoce.

Povězte mi o Blood Brothers, projektu s Albertem Castigliou. Proč se v poslední době spojujete často právě s ním?

Je to můj nejlepší přítel. Vím, že když to řekne padesátník, zní to dětinsky. Ale máme se rádi, jsem velký fanoušek jeho hudby a hry na kytaru. Když už se mi před nějakými patnácti lety dost dařilo a on pořád tak trochu bojoval, pomáhal jsem mu se získáním smlouvy, měl jsem možnost produkovat jeho hudbu a pokaždé, když jsme se někde potkali, jsme spolu vystoupili. Po čase dávalo smysl nenechávat to jen náhodě, ale udělat z toho projekt.

Před pěti lety jste s přáteli vydal album věnované Chucku Berrymu. Kdy jste k jeho hudbě získal vztah?

Pro nás, kteří jsme vyrůstali ve stejném městě, znamená něco jiného než pro zbytek světa. Jak jeho jméno zní jinde, jsem se dozvěděl až v dospělosti. Pro nás je to hlavně týpek, který pořád někde hrál.

Když jsem byl teenager a pracoval v obchodě s deskami, přišel tam nakupovat. Občas se mi poštěstilo hrát před ním. Jasně, věděli jsme, že je slavný, ale tím, že byl pořád kolem nás, brali jsme ho trochu jako samozřejmost.

Přátelím se s jeho synem a také vnukem Charliem Berrym III. Sledoval jsem, jak hraje dědečkovu muziku. Když mě tedy napadlo nahrát poctu Berrymu, oslovil jsem jeho. Je pro mě důležité, že je hostem hned v první písničce. Těsně před covidem jsme měli velkou show v St. Louis, a kdyby nepřišla pandemie, asi jsme Berryho písničky hráli déle. Třeba se k tomu někdy vrátíme.