Aleš Brichta: Čas staré spory uhladil. Jsme dědci, tak proč si s tím dělat hlavu

Pro mě je to srdeční záležitost, protože jsme tam měli první koncerty s Arakainem. Ty úplně první byly v klubu Cíl na Zahradním Městě, ale větší se odehrávaly na Barče, jak se KD Barikádníků říká. Jeho oficiální kapacita je tři sta čtyřicet míst, ale já tam na Arakainu zažil i dvanáct set lidí, což už byl docela masakr.

Ještě před revolucí se na jeden náš koncert nemohli dostat dovnitř, protože jich dorazilo opravdu moc. Vlezli tedy nahoru na střechu, část jí rozebrali a tou dírou se dostali dovnitř. Koncert už běžel, já najednou zvedl hlavu a viděl jsem, že ze stropu visí lidské nohy. Překvapilo mě to, ale brzy mi došlo, co se stalo a proč. Bylo to bizarní.

Ne, a asi by to ani nebylo vhodné, protože by ztratil kouzlo. Mám pocit, že v něm zůstalo vše stejné. Mám tím pádem výhodu v tom, že když jdu zákulisím v šeru, vím, na co kde šlápnu, protože to tam skoro dokonale znám.

Léta jsem s nikým z kapely neměl problém, prožil jsem v ní krásné roky, ale později se mé vztahy s některými kolegy zhoršily. Stává se to v každé skupině, není to nic výjimečného. Vezměte si třeba Johna Lennona a Paula McCartneyho z Beatles. Také měli chvíle, kdy to mezi nimi nefungovalo.

S některými lidmi z Arakainu jsem se tedy v jisté době na všech věcech neshodl, a tak jsem se rozhodl odejít a věnovat se sólové dráze. Dnes už s kluky žádné problémy nemám, naše vztahy jsou kulantní. Když se na něčem domluvíme, dodržíme to.

S baskytaristou Zdeňkem Kubem. Loni měl ale koncert se svou novou kapelou Niakara, pozval mě na něj a já rád přišel. Čas prostě staré spory uhladil. S kytaristou Jirkou Urbanem, s nímž jsem měl také napjaté vztahy, dnes už problém nemáme. Jsme už dědci, tak proč bychom si měli dělat hlavu kvůli starým sporům.

Ne, nelitoval. Nešlo o muziku, ale o mezilidské vztahy. Nahromadila se spousta drobných věcí a už to nešlo dál. Napětí bylo takové, že kvůli tomu nefungovala kapela. Myslím, že se to nedalo řešit jinak než mým odchodem.

Zásadní jsou pro mě Ztráty a nálezy. Kvůli textu a pocitu z nich mám k té písni silný vztah. Navíc ji považuju za výborný ploužák. Vznikla o pauze…

Zkoušeli jsme tenkrát zrovna na Barče. V poledne se kluci sebrali a vyrazili se do hospody najíst. Já byl v té době ještě kytarista a zůstal jsem v sále s druhým kytaristou Markem Podskalským. Začali jsme si jen tak brnkat a z toho brnkání vznikla písnička Ztráty a nálezy.

Je to Kamennej anděl. Má babička je z Horního Jelení, což je u Holic. Když tam člověk přijde na hřbitov, asi čtvrtý pátý náhrobek po pravé straně tvoří socha anděla. Právě ten mě inspiroval k napsání textu. Písnička je vzpomínka na mou rodinu a hřbitov, na kterém je pohřbená.

Je, protože mě to baví. Jakmile chytím nějakou inspiraci, jsem schopen psát o čemkoli. Daří se mi to natolik, že to, co vznikne, nejsou úplné bláboly.

Jednou napsal Jirka Urban písničku, ke které jsme dlouho neměli text. Nějak nás nic nenapadalo, a tak jsem mu řekl, ať vybere z knihovny knížku. Potom jsem mu řekl, aby řekl nějaké číslo, a na tu stranu jsem ho v té knize odkázal. Pak jsem ho o číslo požádal ještě jednou, a to byl počet slov, která měl odpočítat. Skončil u slova jako.

Dost nás to zarazilo, ale já mu řekl, že se ta písnička bude jmenovat Jako, přesněji Jsem trochu jako. A napsal jsem text.

Většina mých textů je o nějakých událostech, anebo o pocitech. Vždycky při jejich psaní sahám ke zkušenostem ze svého života nebo lidí kolem sebe.

Je o tom, že jsou všechny ženské svině. Je to obecné, není o žádné konkrétní ženě. Chlapi jsou celý život z různých vztahů zranění a já býval také. O tom ta skladba je. Přitom je zajímavé, že se líbí hlavně ženám.

Tahle písnička je ale taková má koule u nohy. Natočili jsme ji v roce 1994 a zpočátku jsme ji hráli s mou kapelou rádi. Jenže potom jsem ji hrát musel, protože ji lidi neustále chtěli. V tu chvíli mě začala otravovat. Navíc nejsem člověk, který si rád nechává něco vnucovat.

Ačkoli mě zase tak moc neštve. Vybral jsem si ji do repertoáru sám a vlastně ji mám pořád rád.

Byla to pro mě obrovská pocta. Nejednou jsem neměl vedle sebe a za sebou hromadu lidí, naopak jsem byl schopen skládat a koncertovat sám. Utvrdilo mě to v tom, že mé nápady nejsou úplně hloupé.

Bylo jich víc. Nikdy například nezapomenu na koncert v rozhledně na Ještědu v Liberci. Byl velmi špatně organizovaný, ti, kteří hráli před námi, vystoupení neustále protahovali, až už nebyl čas na náš koncert a my odehráli jen dvě písničky, Nechte vlajky vlát a Dívku s perlami ve vlasech. V tom hotelu nás ale nechali vyspat, což byl naopak příjemný zážitek.

Žádný, protože jsem se s ním nikdy předtím nepotkal a neznal jsem ani jeho písně. Šlápl jsem bosou nohou do vosího hnízda a vůbec jsem nevěděl, jak to dopadne. Ujal jsem se jeho skladeb podle svého nejlepšího svědomí a také podle informací od těch, kteří měli tušení, jak k nim Jirka přistupoval.

Začal jsem studovat jeho život, stýkal jsem se s jeho kamarády, zkoumal jeho životní filozofii, ale dodnes nevím, jestli se mi to aspoň trochu povedlo. Bylo to stresující, protože jsem se po vydání alba neustále bál toho, kdy mi to někdo s nějakými pádnými argumenty omlátí o pusu.

Obvykle ne, ale jednou se to málem stalo. Komunisti, kteří za totality hlídali kulturu, nutili umělce zvyšovat si kvalifikaci. Dobrovolně jsem se tedy rozhodl pomáhat se vzděláním mladých hudebníků a nastoupil jsem jako vyučující zpěvu na večerní konzervatoř pro pracující. Docela mě to bavilo, ale potom někdo přišel s tím, abychom si i my, učitelé, zvýšili kvalifikaci.

Přihlásil jsem se tedy na tu samou konzervatoř na hodiny zpěvu, dostal jsem rozvrh a v něm jsem si přečetl, že mám každý čtvrtek docházet na zpěv k Aleši Brichtovi. Usoudil jsem, že docházet sám k sobě asi nebude třeba, a má péče o hlas tím skončila. Snahu jsem ale měl.

Ano, neustále. Také nahrávám a koncertuju a moc mě to baví.