A pak usnu a vstanu. Mimořádná pocta Zuzaně Navarové v hradeckém Klicperově divadle

Hradecké představení není muzikálem ani popisnou biografií zpěvačky, která si raději říkala písničkářka. Stejně jako si ona chránila soukromí, nepřekypuje představení životopisnými fakty, nýbrž hudbou.

Možná svou strukturou připomíná spíš koncert, jehož jednotlivé písničky odděluje potlesk uchváceného publika. Stejně jako v životě ale není možné se zastavit a užívat si ovace, plyne děj nemilosrdně dál a už přechází v nové tóny, rok stíhá rok. Mládí přechází ve zralou dospělost, nemilosrdně přerušenou nečekaným úmrtím.

„Dlouho jsme přemýšleli, jak by se inscenace věnovaná Zuzaně Navarové měla jmenovat. Nakonec jsme zvolili citaci z její písně Andělská: A pak usnu a vstanu. Pro mě osobně je v tom skrytý koloběh života, od dětství až ke smrti. Proto jsme se rozhodli, že postavu Zuzany nebude hrát jen jedna herečka nebo herec, ale každý bude hrát chvíli nějakou část její duše,“ prozradila dramaturgyně Lenka Smrčková.

Zuzana Navarová se rozdávala každou svou písní. Sama jednou řekla, že inspiraci bere zásadně ze sebe. Nečerpala ji však z vnějších událostí a příběhů, ale přímo ze svých prožitků.

Její hudba i texty například nevyprávějí, jaké to bylo na půlročním studentském pobytu na Kubě, ale o zpívají o tom, jak se jí stýskalo třeba po Karlově mostě. Navíc odměnou za několik měsíců života byla celoživotní vášeň pro tamní rytmy a hudební energii.

„Nedokážu se v textech stylizovat. Je pro mne zásadní to, jak žiju. Ten rytmus. Jak to vnímám,“ řekla Navarová v jednom z televizních dokumentů.

Čím více brala ze sebe, o to víc si chránila soukromí před veřejností. A to respektuje i hradecké představení. Je to cesta, jak Zuzanu Navarovou pochopit, protože právě toto pojetí mnohem více vypovídá o Zuzaně jako člověku, o její duši. O její celoživotní touze a potřebě rozhodovat se sám za sebe.

Mnohovrstevnatost osobnosti Zuzany Navarové symbolizuje i celkové vyznění inscenace, jehož nedílnou součástí je i její vizuální podoba podtržená taneční choreografií Marka Zelinky a výpravou Jozefa Hugo Čačky.

Jednoduchost tvarů i barev, umocněná zadní projekcí z dílny Ondry Martince z Moving Pictures, je sama o sobě výrazným uměleckým podnětem, po celou dobu však pokorně doplňující to nejdůležitější - hudbu a zpěv.

Na jevišti je prakticky po celou dobu představení jak 15 hudebníků, pět členů skupiny Razam a Iva Marešová a deset hudebníků z Filharmonie Hradec Králové, tak deset herců, aby společně vzdali hold tvorbě Zuzany Navarové.

V již vzpomenutém televizním pořadu z poloviny 90. let vyprávěla tehdy šestatřicetiletá umělkyně historku z dětství, kdy jí její milovaní rodiče a prarodič vytýkali dlouhé vysedávání u rozhlasu.

„Říkali, že tam ztrácím čas, že mám strašně málo času,“ zaznělo z jejich úst. Až dnes mrazí pomyšlení, jak pravdivá to bohužel byla slova. Zuzana Navarová zemřela 7. prosince 2004 v pouhých pětačtyřiceti letech.