Článek
Jak se mu to povedlo, je možné vidět v pražské Galerii la Femme do 17. března. Název výstavy Pohlcen okamžikem by mohl do jisté míry být vysvětlujícím prvkem na cestě k pochopení jeho děl.
V tomto případě postupuje dvěma směry. Zaprvé čerpá z odkazu impresionismu. Mírně rozostřené kontury, jakoby pokryté jemnou vizuální krustou, dávají obrazu zvláštní mlhavý nádech. Fascinuje jej také preciznost hyperrealismu. Žlutý květ leknínu plovoucí mezi velkými zelenými listy na hladině vyvolává díky tomu dojem, že se mírně pohupuje ve větru a voda se čeří v odlescích blankytného nebe.
Panská skála (2023) zobrazuje temný masiv pokrytý bílými plochami sněhu nad jezerem. V tomto případě ono „jemné otření“ vyvolává impresi mrazivého dopoledne, kdy bílé mraky visí na modré klenbě a mráz zalézá za nehty.
Podobnou cestu volí malíř i při zobrazování své druhé lásky, automobilů. A ty v dnešní, moderní době vlastně už dávno do přírody patří. Vždyť i trati pro závody formule 1 dnes najdeme v exotických zemích, jakými jsou Bahrajn, Saúdská Arábie nebo Singapur. Lidé tam jezdí nejen obdivovat památky, krajinu či kulturu, ale také klání burácejících strojů za miliony dolarů.
Absence lidského faktoru
Závodní stroje vypadají v Samlíkově uměleckém pojetí jako elegantní štíhlí žraloci čekající na povel k útoku. Přesně takové je plátno Formule Ferrari 2017. Rudý stroj se řítí elektrizujícím hřmícím tichem, které vnímá jen autor a poučený pozorovatel. Ale možná, že stroj stojí jen v odstavném depu a čeká na pokyn vyjet na trať.
Absence lidského faktoru posouvá příběhy na obrazech do velmi zvláštního, nehybného bezčasí. Tušíme, že se tam schyluje k nějakému ději, že se možná něco stane, ale nevíme co. V tom tkví krása zastaveného času na plátně.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie la Femme