Článek
Původně zhruba sedmdesátistránkový text, napsaný v polovině 70. let, je zde rozvržen do osmi desítek stran, kterým dominuje kresba. Jde tedy nutně o excerpci, která ale zdařile zachovává dějovou kostru, i když některé motivy jsou naznačeny jen letmo a jiné scény - například ta finální - doznaly zřetelného zásahu.
Zatímco Hrabal Haňťovu smrt o pár řádků dál promění v nezávazný sen, v přítomném komiksu hrdina spáchá sebevraždu jednou provždy. Především však trio mladých Francouzů, které publikaci v roce 2002 připravilo - fotografka Valérie Bergeová (1963), kreslíř Ambre (1971) a scenárista Lionel Tran (1971) - posunulo příběh do atmosféry, která víc než k Hrabalovu impulzivnímu, tragigrotesknímu pábení pasuje k temným a tíživým románovým vizím Franze Kafky.
Sugestivní posun
Je to však posun nadmíru sugestivní! Praha, v níž se novela odehrává a jejíž předlohou se v komiksu staly černobílé fotografie, které Bergeová pořídila ve francouzském Lyonu, je v Ambreho kresbě rozostřená a zešeřelá, postavy a věci ze stránek vystupují pozvolna a jen v obrysech, není jim vidět do obličeje, nejsou čitelné v detailu.
Vše tu nabývá podoby tichého tajemství, působivého přízraku, kterým pomalu kráčí opilec Haňťa, jenž "žije v myšlenkami zalidněné samotě". S přibývajícími stránkami se zdá, jakoby vnější svět už ani neexistoval, jakoby se realita řinula pouze zevnitř vypravěče, jako by ji vytvářel jediný, delirantní a metafyzikou i melancholií nabitý proud slov. Symbolické Haňťovo sbohem starému, černobílému světu, který střídá barevný a dravý, bezstarostný svět nový, v němž pro knihy a snění už není místo.
Snad jen ty flašky od kokakoly, které ze současné Francie do Československa 50. let pronikly asi omylem, plus zbytná předmluva Tomáše Mazala jsou drobnými vadami na kráse Hrabala v šatu, který mu až podivuhodně sluší.
Bohumil Hrabal, Lionel Tran, Ambre, Valérie Bergeová: Příliš hlučná samota, Překlad Renata Šagátová, Maťa 2005