Článek
Kdy pro vás začala být melodie hymny zajímavá?
Že je to nejkrásnější hymna na světě, jsem si uvědomil už jako dítě. Nevím přesně, jestli jsem na to přišel sám, anebo mě k tomu dovedla paní učitelka zpěvu či pan učitel hry na housle. Poměrně záhy jsem ale věděl, že je nádherná, má jedinečnou melodii a že na ni máme být pyšní.
Kdy jste si začal pohrávat s myšlenkou nahrát na ni variace?
Poprvé jsem hymnu hrál před několika lety ve Zlíně na finálovém utkání hokejové extraligy. Už tam byla má verze trochu rozkomponovaná – nehrál jsem jen jednotlivé tóny melodické linky, ale vkládal jsem do nich i nějaké akordy. Komentátor Robert Záruba na to konto v přenosu řekl, že to byla trochu jiná verze hymny, než na jakou jsou diváci a posluchači zvyklí. To byl vlastně první krok.
Několik roků mi pak vrtalo hlavou, jestli by nebylo dobré využít základu, který jsem tenkrát složil. Po několika letech, která mi dodala další životní zkušenosti, nadhled a přinesla pevnější vztah k tradicím, jsem hledal možnosti, jak nově oslovit na koncertech své posluchače. Hledal jsem sám u sebe, jak v nich podpořit národní hrdost.
A tak jsem začal skládat variace a hrát je na koncertech. Postupem času za mnou chodila řada lidí a posluchačů, mnohdy se slzami v očích, s dotazem, jestli mám variace nahrané, že by si je chtěli koupit. Odtud už byl krůček k tomu, aby vznikla šestnáctiminutová deska s jejich nahrávkou.
Jaký je její koncept?
Variace jsou složeny v klasickém stylu, mají tedy introdukci, téma hymny, devět variací a finále. Přiznám se, že jsem byl inspirovaný především Paganinim, který ve svém životě napsal mnoho variací. Aby se umělci v jeho době zavděčili publiku, vymýšleli je na slavné písně. A tenkrát byly slavné především árie z oper, přičemž Paganini si je bral většinou z Rossiniho děl. Napsal ale i variace na God Save The Queen, anglickou hymnu.
Mé variace byly tedy psány v paganinském virtuózním stylu. Z devětadevadesáti procent jde o variace na naši hymnu. V jedné cituji ze skladby Ktož sú boží bojovníci s určitými disonantními prvky. Snažil jsem se totiž propojit slavné téma nejen s minulostí, ale i se současností a s určitým napětím, možná i strachem o to, co bude.
Je to instrumentálně složitá skladba?
Je asi nejtěžší v mém repertoáru. Udělal jsem možná chybu, když jsem si řekl, že kdyby ji někdy někdo po mně hrál, aby nenabyl dojmu, že jsem si ji napsal moc jednoduchou. S tímto pocitem jsem složil tak těžkou skladbu, že ji musím neustále cvičit. Přestože ale má náročné parametry, je to pořád jedna z nejintimnějších kompozic, které hraju.
Jsme podle vás hrdý národ?
Poznal jsem mnohem menší národy, které jsou opravdu hrdé. Myslím, že my jsme národ, který národní hrdost ve své přirozenosti bohužel nemá. Přitom z hlediska historického i kulturního máme být právem na co hrdi. Domnívám se, že bychom měli více ctít tradice a nést jejich odkaz. Bohužel jsme ale opět před několika měsíci ukázali, že hrdost není naší silnou stránkou, a opět jsme ohnuli hřbet před jiným státem, tentokrát Čínou. Nesmírně se mě to dotklo, protože si myslím, že byť jsme malý národ, měli bychom stát na vlastních nohou a podobné věci nedělat. Tím spíš, když nejsou nutné.
Chápu, že potřebujeme obchodovat s různými státy světa, ale toto bylo příliš. Svou prací a třeba i tím, že ponesu do světa odkaz české kultury, bych chtěl k hrdosti naší země přispět.
Hrál jste někdy hymnu jiného státu?
Hrál jsem rumunskou. Jezdil jsem s kolegou a kamarádem houslistou po Rumunsku, prezentovali jsme společná dua a celý koncert začínal právě rumunskou a českou hymnou pro dvoje housle.