Článek
Sedmnáctiletý liberecký rodák hraje na housle od čtyř let. Základy získal u své matky, rovněž houslistky, od sedmi let se vzdělává pod vedením profesora Ivana Štrause, u něhož od podzimu zahájí druhý ročník studia na pražské HAMU. Na kontě má řadu soutěžních trofejí. Před třemi lety se stal absolutním vítězem Kociánovy houslové soutěže, v roce 2020 byl finalistou soutěže Concertino Praga, loni vítězem mezinárodní televizní soutěžní show Virtuosos V4+.
V čem byla Eurovision Young Musicians jiná než předchozí soutěžní zkušenosti?
Velikost a popularita téhle soutěže jsou velké, takže to pro mě byla velká čest a zároveň odpovědnost. Nemluvilo se o mně jako o jednotlivci, ale jako o zástupci České republiky, a to je úplně jiný pocit.
Šostakovičův houslový koncert, to není moc obvyklý repertoár pro váš věk.
To máte pravdu, ale já jsem už delší dobu velký Šostakovičův fanoušek. Obdivuji, co všechno člověk, který se těžce potýkal s režimem i vlastními běsy, dokázal svou hudbou vyslovit. Fascinuje mě to a nedám na jeho hudbu dopustit. Je neskutečně energická, je v ní spousta emocí, pro mě je to vrchol hudební historie.
K pochopení jeho hudby mi pomohla autobiografická kniha Svědectví, která mi přiblížila dobu, ve které Šostakovič žil a psal. Nemůžu říct, že jeho hudbě rozumím na sto procent, protože je to hudba o problémech zralého muže, ne dítěte, ale to, co jsem v tomhle věku schopný z ní pobrat, jsem díky profesoru Štrausovi, intuitivnímu přístupu i prostudované literatuře pobral. A díky tomu jsem schopen předat publiku svou zprávu o této úžasné hudbě.
Vnímáte to, jak se mění váš vztah k hudbě s přibývajícím věkem?
Určitě. Nejde jen o proměnu pohledu na svět, ale i o narůstání vědomostí o hudbě. S přibývajícími lety se nedívám na hudbu jen jako na noty, ale vnímám ji jako sdělování myšlenek, příběhů, obrazů, spojuji si ji i s jinými druhy umění, je to taková myšlenková mapa, kterou mi hudba objevuje a prohlubuje. A čím dál víc cítím, že mi hudba přirůstá pevně k srdci a že bych bez ní už nemohl být.
Oba rodiče jsou muzikanti. Uvažoval jste někdy o jiné profesi než o hudbě?
Jako malý kluk jsem chtěl být zubařem. Vlastně ani nevím proč. Dlouho mi to asi nevydrželo, protože bez hudby být nemůžu. Ať už je to klasická hudba, nebo jazz, je to pro mě něco naprosto nezbytného.
Existuje hudba, bez které se obejdete?
Míjí mě celá oblast populární hudby. Od chvíle, kdy jsem poznal klasiku a poté i jazz, tak už mi připadá, že mi pop music nemá co říct. Je to úplně jiná kategorie.
Kromě houslí hrajete i na klavír a bicí, máte rád vibrafon. V čem jsou pro vás housle jedinečné?
Já vlastně nevím, ale nikdy jsem o jiném nástroji neuvažoval. Není to v objemu literatury, ta je třeba pro klavír stejně bohatá, prostě mám k houslím jedinečný a nepopsatelný vztah. Na klavír si zahraju rád, rozvíjí harmonické myšlení, zvláště pak jazz, ale nedovedu si představit, že bych byl klavírista. Housle jsou partner.
Teď máte partnery dva. O koho jde?
Donedávna jsem hrál na housle slavného italského houslaře Galiana z roku 1704, které mám zapůjčené ze státní sbírky pražského Národního muzea, na ně jsem nedávno pro Supraphon nahrál šest sonát impresionistického skladatele Eugèna Ysaÿe. Teď mám od HAMU půjčené housle K. B. Dvořák 1904 (Karel Boromejský Dvořák, pozn. aut.), které zase víc svítí před orchestrem. Na Eurovizi jsem si vzal tento nástroj. Volím mezi nimi podle repertoáru.
Dokážou vás ještě něčím překvapit?
Zatím se mi to nestalo. Housle vás překvapí jen prvních pár minut, kdy se s nimi sžíváte, ale pak si na ně rychle zvyknete a už je vnímáte jako partnera nebo součást sebe.
V Montpellier vás doprovázel Opéra Orchestre National Montpellier Occitanie s dirigentem Pierrem Dumoussaudem. Byl vůbec čas na zkoušky?
Orchestr vnímám hodně. Pan profesor Štraus mi při studiu každé nové skladby s orchestrem klade na srdce, abych znal vše, co se v orchestru děje, abych věděl, jak na něj můžu reagovat, kdy si můžu dovolit přidat a kdy naopak ubrat. Abych vnímal souvislosti.
V Montpellier jsme měli jen dvě zkoušky, které i s generálkou trvaly dohromady dvacet minut, což je na Šostakoviče opravdu málo. Takže na pódium jsem šel s nejistým pocitem, jak to zvládneme. Navíc jsme jako sólisté stáli před dirigentem a neměli s ním prakticky žádný kontakt. Vyvolalo to ve mně dost velký adrenalin, ale ten je většinou zdravý, protože vede k většímu soustředění a maximálnímu výkonu.
Vnímáte i publikum?
Většinou ho moc nevnímám. Ale když jsem vstoupil na pódium v Montpellier, tak jsem si uvědomil, jak obrovský sál to je a kolik lidí tam je. Snad poprvé v životě jsem pocítil, že jich je tam opravdu hodně a že musím ukázat, co umím. Je to směs stresu a nabuzení.
Měli jsme možnost popovídat si i s ostatními účastníky soutěže?
Měli, i když ne moc. Párkrát jsme si pokecali, ale většinou jsme byli zalezlí a cvičili jsme. Tak to na soutěžích chodí, včetně určité napjaté atmosféry, kterou já osobně moc rád nemám, ale patří k tomu všemu.
V čem vidíte přínos soutěží pro mladého umělce?
Jednak je to skvělý trenažér na nervy, nikdy jsem před vystoupením neměl takový stres jako právě na soutěžích. A speciálně v Montpellier, kde jsem cítil, že nereprezentuju jen sebe. Soutěže jsou ale dobré i tím, že neznámého muzikanta prezentují širší veřejnosti, včetně té odborné.
Jak vedle houslí zvládáte studium na libereckém gymnáziu?
Mám individuální program, ale zvládnout objem výuky musím tak jako tak.
Nemíváte pocit, že vás housle šidí o čas, který byste mohl věnovat i jiným aktivitám?
Když člověk chce, tak si ten čas vždycky najde. Teď po finiši školního a koncertního roku vyrazím s kamarády do Dolomit a housle i sluchátka nechám doma. Bude to absolutní relax.