Hororová Týna: Pojďte pane, zahrajeme si hru. Film Saw si připomíná dvacet let od premiéry

Za původním snímkem Saw, který se rozrostl do sedmé nejvýdělečnější hororové filmové série s aktuálně deseti díly na kontě, stojí australský režisér James Wan a jeho krajan, scenárista Leigh Whannell.

Dvojice se potkala na filmovém oboru univerzity Royal Melbourne Institute of Technology a objevila stejný divácký vkus zaměřený hlavně na zombie horory a nákladné hollywoodské akční snímky.

Po promoci se spolužáci rozhodli natočit vlastní film. Zatímco ve škole měli technické zázemí a nemuseli řešit finance, coby absolventi ztratili o uměleckém světě iluze a zjistili, že tak jednoduché to v kinematografii není.

Zásadní inspirací, o níž se Whannell rozpovídal pro server Bloody Disgusting, byl tehdy dvaadvacetiletým filmařům horor Záhada Blair Witch, který měl premiéru v létě 1999. 

Hit, jenž vznikl nízkorozpočtově s několika ručními kamerami a začínajícími herci, jim vnukl nápad, že by se také měli vydat minimalistickým směrem.

„Nejprve jsme zvažovali, že by se náš film odehrával ve výtahu z perspektivy bezpečnostní kamery,“ zavzpomínal scenárista. Wan si však nakonec prosadil finální návrh: dva muži sedí na protilehlých stranách v koupelně, jeden z nich je připoután řetězy a mezi nimi leží mrtvola. Netuší, jak a kdo je tam dostal, na což se budou usilovně snažit přijít.

Whannell sepsal scénář, na jehož realizaci ovšem s Wanem v Austrálii nesehnali finance. Producenty proto oslovili jiným způsobem. Levně natočili krátký film s vybranou brutální scénou a předložili ho americkému producentovi Greggu Hoffmanovi.

Toho námět zaujal a protlačil jeho celovečerní podobu i budoucí franšízu. Hoffman však bohužel zesnul krátce po premiéře pokračování z roku 2005.

Až po několika měsících od stvoření základní premisy filmu přišel scenárista s titulní postavou sériového vraha Johna Kramera s přízviskem Jigsaw. Jde o někdejšího stavebního inženýra, jenž umírá na neléčitelný nádor v mozku.

Po pokusu o sebevraždu si Jigsaw začne více vážit života a tuto novou filozofii poněkud násilně nutí svým obětem. Ty musejí za účelem přežití hrát hru připomínající únikovou místnost, z níž vede cesta ven pouze prožíváním tělesné, případně duševní bolesti. Herními zápletkami pachatel naráží na různá morální pochybení, kterých se hráči dříve dopustili.

Jigsawův charakter není náhodný. Whannell jej vymyslel v době, kdy trpěl silnými migrénami, kvůli nimž podstoupil magnetickou rezonanci.

Když pak netrpělivě seděl v čekárně u neurologa, aby mu sdělil diagnózu, hlavou mu běžely katastrofické scénáře o tom, že mu zbývá rok života. Navíc si představil člověka, který by své rukojmí stavěl do situací, v nichž by měli na rozmyšlení dalšího osudu pouhých pár minut.

Pro Whannella to dopadlo dobře, pro jeho postavy obvykle nikoli. Scenárista je žene až na samou hranu sobeckosti a soucitnosti. Publiku pokládá následující otázku: Jsme zlí a bezcitní, když pomůžeme sobě a své rodině, ale opomineme druhé? Nebo je to naše lidská přirozenost?