Článek
Dokumentaristka českého původu, která po invazi ruských tanků do Prahy v roce 1968 zvolila emigraci, natočila po letech svůj pokus o cestu "zpět", jež je stižená všemi emigrantskými fantaziemi i traumaty.
Je o to těžší, že v Česku zrovna naše emigranty zpátky nevítáme - a naopak oni samotní tu narážejí na polistopadovou deziluzi a celospolečenskou kocovinu. Snad proto si za průvodce, o něž se lze v případě nutnosti opřít, přibrala hned několik kamarádů z mládí i osobností z řad českých emigrantů, kteří museli tak či onak projít podobným vykořeněním a ve své době utekli do zahraničí.
Osobnosti emigrantské scény
Mimo jiné filosof Václav Bělohradský, básník Petr Král, hudebník Peťa Korman Novák, architekt Jaroslav Vokurka, básník a hudebník Vlastimil Třešňák nebo Vladimíra Čerepková vzpomínají nejen proti proudu toku filmu na své začátky v cizině, ale i na to jak obtížně se po dvaceti třiceti letech těžce vraceli do vlasti, která už mezitím (v té jim známé podobě) dávno neexistovala.
„Jsme exulanty i ve vlastní zemi,“ říká se ve filmu – a navíc v zemi, kde emigranty nemají moc rádi.
Film se odvíjí v podobě spontánních přátelských rozhovorů a městských procházek, které nabývají tu kouzla nostalgického vzpomínání, oživování starých bolestí (když Vlastimil Třešňák vzpomíná na mučení STB), ale v případě světoobčana Petra Gringa Kotíka bavičských výstupů.
Nakonec ten je autorem slastně bolestného i matoucího výkřiku z názvu filmu Bye Bye Shanghai, který je cítit jak velkým světem, tak i pocitem nezakotvenosti, věčného emigrantského putování a životem v prázdnotě mezi několika státy i jazyky. Pomyslným domovem jsou tu spíše staré (a černobílé) vzpomínky, zasuté obrazy míst, ale také konkrétní činnosti nebo poslání. Jana Boková snad spatřuje domov především v tangu, Bělohradský ve filozofii, pro Petra Krále je v poezii.
Jak se vrátit do Prahy
Podtónem filmu jsou pochybnosti, kam člověk patří, ale také obava z návratu do Prahy, která očima filmařky úpí i se otřásá těžkomyslnými nářky, zobrazenými hudbou Erica Satieho.
A ačkoliv Paříž, Rio de Janeiro nebo Buenos Aires volají vábivějšími, veselejšími tóny, pražské rodiště zůstává nevyhnutelným, byť nemožným cílem. Už se tam nelze vrátit, ale pouze přijet a zase odjet. Alespoň o tom svědčí tak či onak nalomené osudy osobností, které se každý po svém vyrovnává se samotou i vyděděností.