Článek
Odkud je filmová atmosféra, která vaše písně prostupuje?
Během dospívání jsem psal normální popové a rockové písničky. V sedmnácti letech jsem nastoupil na filmovou školu v Bruselu a jeden učitel nám dal knížku Soundscaping for Movie, což mi otevřelo oči. Uchvátilo nás francouzské hnutí musique concrete a Pierre Schaeffer, který experimentoval víc se zvuky než s hudebními nástroji.
Na koleji jsem bydlel s Frankem Duchenem, klávesista Hooverphonic v letech 1995 až 1998. Zhasli jsme vždy světla, poslouchali náš dech nebo skřípání dveří. Tehdy jsme pojali vizi kombinování popu a soundscapingu. Hooverphonic ještě neexistovali, tehdy ale vznikli.
Hooverphonic vznikli roku 1993, uspěli jste brzy díky skladbě 2Wicky, která se dostala na soundtrack snímku Svůdná krása s Liv Tylerovou v hlavní roli. Jak na ty dny vzpomínáte?
Jako na jízdu na horské dráze. Pracoval jsem jako zvukař ve veřejnoprávní televizi. Bylo mi dvacet tři let a vybíral jsem hudbu do pořadu pro dospívající. Režiséra bavilo, že jsem mladý, měl pocit, že tomu rozumím. Televize tehdy byla byrokratický kolos, že mě to nechali dělat, byla revolta, skoro partyzánská válka.
Jednou jsem dal našemu producentovi naše demo. Zajímalo mě, co si o něm bude myslet. Líbilo se mu natolik, že nás do pořadu pozval. Najednou jsem byl umělec i zvukař zároveň. Musel jsem to nějak vysvětlit kolegům, což nebylo lehké.
Mělo televizní vystoupení úspěch?
Ani ne. Rozeslali jsme naše dema belgickým stanicím a žádná neodpověděla. Pak jsme narazili na zpěváka Luca van Ackera, který v byl osmdesátých letech v Belgii slavný. Měl zkušenosti a řekl nám, že musíme dema posílat na mezinárodní pobočky, a dal nám sešit plný adres.
Dlouho se nic nedělo, pak mi jednoho dne v práci zapípal pager. Někdo z Londýna mi poslal číslo. Výhodou práce ve studiu zpravodajství byly přímé linky do zahraničí. Zneužil jsem pracovní telefon, zavolal na to číslo a na druhé straně byl slavný hledač talentů Jason Wreckham. Vidíte, i po třiceti letech si to jméno pamatuju! Tady ale začíná hodně divná story…
Povídejte…
Byl na nějakém večírku, přehnal to, spadl z několika metrů a zlomil si páteř. Když se přibližně po roce vrátil do kanceláře, stůl měl zasypaný nahrávkami. Na jedné z nich stálo: Hoover, Belgie. Přišlo mu to zvláštní, tak si to poslechl. Do telefonu se mě ptal, jestli jsme měli nějaké koncerty. Byl jsem mladý a arogantní, takže jsem zalhal, že ano. Kromě té televize jsme ale na žádném nehráli. No a on nás chtěl vidět. Ještě než jsem položil sluchátko, byl jsem v naprosté panice.
Takže jste první koncert hráli pro hledače talentů velkých firem?
Ano. Musel jsme to narychlo celé zorganizovat. Učil jsem se, jak to celé naprogramovat, jak ovládat samply a automatického bubeníka. Já i Frank jsme byli profesionální zvukaři, což pomohlo. Byli jsme vizionáři, aniž bychom si to uvědomovali. Vymýšleli jsme nové postupy.
Na ten koncert přiletěli zástupci asi sedmi firem, byli mezi nimi lidé z Capitol, 4AD, EMI, Sony Music i lidé z belgických vydavatelství.
Podepsali jste smlouvu?
Všichni ji s námi chtěli podepsat. Byl tam i jeden chlápek z vydavatelské agentury, který říkal, že umí zařídit, aby naše písně zněly ve filmech. Už ten večer nám tvrdil, že by mohl 2Wicky dostat do nového snímku Bernarda Bertolucciho. Zasmáli jsme se tomu, ale on řekl, že nám to dokáže. Že nemusíme nic podepisovat, až když to zařídí. Za pár týdnů nám zavolal, že je hotovo a naše písnička otevírá soundtrack, na kterém budou ještě Portishead, Johnny Lee Hooker, Billie Holiday a Mazzy Star. Vůbec nic jsme nechápali.
Opravdu za popularitu vděčíte tomu filmu?
Stoprocentně. Vystřelil nás jako raketu. Najednou jsme dělali mezinárodní promo, hráli jsme v celé Evropě. Netrvalo ani rok a naše hudba začala hrát na vysokoškolských rádiích v USA, kam jsme vyrazili na dvouměsíční turné jako předkapela Fiony Apple. Vždyť nám bylo lehce přes dvacet. Většina kapel tráví dlouhé roky ve zkušebně, vydá album, pak další a pak se možná něco stane. My jsme debut nahráli během půlroku, nikdy jsme nezkoušeli a odehráli jediný koncert.
Zlomem v kariéře Hooverphonic byl příchod a následně i odchod zpěvačky Geike Arnaertové v roce 2008. Jak na to vzpomínáte?
Nesmíme zapomenout, že Geike bylo sedmnáct, když do kapely přišla. Pak jezdila jedenáct let po světě a najednou jí bylo osmadvacet. Myslím, že prožila krizi středního věku, jen se u ní dostavila dřív, protože začala tak mladá. Něco podobného vídáme u dnešních dětí. Všechno prožívají mnohem dřív než my, najednou jim je třicet a ptají se: Tohle je teda ono? Tohle je ten život?
Geike potřebovala odejít z kapely, aby zjistila, kým skutečně je a co chce dělat. Mrzelo nás to, ale rozuměli jsme jí.
Plánovali jste její návrat?
Vůbec ne. V roce 2020 se podílela na televizní show, v níž umělci zpívají cover verze. Jeden z účastníků chtěl předvést Hooverphonic, tak mi volala, jestli jsem s tím coby autor v pohodě. Mluvili jsme spolu po dlouhé době, zapovídali jsme se. Pak jsme si ještě párkrát zavolali a najednou byla zpět v kapele.
Jaké je vaše nové album?
Vyjde příští rok, do té doby budeme vydávat singly. Myslel jsem, že bude depresivní, melancholické, ale není. Pustil jsem si ho a pak se své ženy nevěřícně ptal, jak je možné, že je tak veselé a povznášející. Když je člověku mizerně, někdy asi začne dělat pravý opak toho, jak se cítí. Asi aby se z toho stavu dostal pryč. Proto vznikly písně Don’t Think a Por Favor. Tentokrát mě hodně ovlivnil hip hop devadesátých let.
Může se vám hodit na Zboží.cz: The Magnificent Tree - Hooverphonic [LP], Night Before - Hooverphonic [CD]