Honza Homola ze skupiny Wohnout: Nikdy jsem netíhnul k hopsavkám

Není to vyloženě výroční deska, tak jsme k ní nepřistupovali. Byli jsme ale maximálně zodpovědní a snažili se, aby byla dobrá. Vznikala v době, která nahrávání přála. Kvůli covidu jsme na ni měli spoustu času, takže jsme se soustředili jen na ni. Přišlo nám, že máme dobré písničky a byla by škoda je jakkoli zkazit.

Vždycky se bojíme, že se budeme opakovat, a vždycky máme ambici se toho vyvarovat. Pokaždé jsme nicméně brzy pocítili, že kdybychom opravdu chtěli nějakou změnu, museli bychom ji udělat uměle, nepřirozeně. Zkusíme na to tedy přijít jinak, hledáme jinou cestu, ale nakonec skončíme u typického zvuku Wohnoutu.

Myslím si, že je nezaměnitelný hlavně kvůli našemu zpěvu, respektive poloze i barvě hlasů, a charakteru kytarových linek. Nehrajeme ani moc beglajty ani sóla, a bráchova a má linka se neustále proplétají. Málokdy hrajeme unisono. Je nám to vlastní, a tak skončíme vždy u typického zvuku Wohnoutu.

Samozřejmě. Dohodli jsme se, že se pokusíme zvuk alespoň trochu posunout. Jsem nahrávání ještě tak plný, že nedokážu posoudit, jestli se to podařilo. Z mého hlediska spíš zníme podobně jako na předešlých albech.

To jsme chtěli. Řekli jsme si, že písničky budou mít syrové, jednoduché a srozumitelné aranže a zvuky nástrojů budou oproštěny od studiových příkras, efektů. Také jsme se snažili nástroje na sebe nevrstvit, aby byl zvuk co nejblíže tomu, jak písničky budeme hrát na koncertech.

Na albu je pár skladeb, o kterých bych mohl říct, že jsou experimentálnější. Toužili jsme něco takového nahrát. A ty další jsou takříkajíc na jistotu, typické pro Wohnout.

Myslím si, že na ní skladba s takovým potenciálem není. U Svazu českých bohémů jsme vůbec netušili, že by mohl mít takový ohlas. Navíc na desce vůbec neměl být, nechtěli jsme ho vydat, protože jsme o něm pochybovali.

Pokud jde o mě, baví mě experimentovat s písněmi nebo hledat nějaké alternativy. Jsme ale kapela a nahrávání je kolektivní práce. Navíc máme určitý ksicht, a s tím k natáčení přistupuju. Nikdy jsem netíhnul k takzvaným hopsavkám a záleželo mi na textech. Přitom ty největší hity jsou obecně hopsavky s naprosto srozumitelnými texty.

Když si vezmeme Svaz českých bohémů, je v něm diskorytmus, který lidi vtáhne. A tematicky je o párty, pití, užívání si. Myslím si, že si ji lidé hodně pouští na večírcích a mejdanech, pořád dokola, a díky tomu má tak vysoký počet zhlédnutí. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

V první řadě se snažíme vyhýbat tématům, o kterých jsme už psali. Snažím se také vyhýbat klišé, některá slova už nepoužívám vůbec, protože mám pocit, že jsem je v minulosti nadužíval. Před lety jsem si pomáhal internetovým překladačem, dnes občas sáhnu po rýmovníku. Mé texty obecně vznikají z určitého spontánního nápadu, který následně rozvíjím.

Stává se to bohužel dost často a vždycky je mi to strašně líto. Stane se ale i to, že se písnička povede, ale nezapadne do konceptu alba, anebo se na ně nevejde. Mám doma jednu, kterou jsme na novou desku nezařadili jenom proto, že se sešly dvě se stejným tématem.

Na desce je Tercie, která se textově zrodila z toho, že jsem někde v rámci výuky vysvětloval fenomén durových a mollových tercií, tedy veselých a smutných písniček. Každý je pozná, aniž by rozuměl hudbě. Je to obvykle kvůli tomu, jakou tercii autor při skládání použil.

Písnička, kterou mám doma, se jmenuje Synkopa. Je o tom, že první doba v hudbě závidí druhé, jak si to užívá. Tedy tematicky podobná Tercii.

Nakonec nám tak přišla, i když její cesta na desku byla také trochu složitá. Složil jsem ji docela rychle. Líbila se mi, a tak jsem ji poslal klukům z kapely. Dvakrát u nich ale neprošla. V jiných případech takovou písničku hodím takříkajíc do šuplíku a nechám ji tam ležet. V případě téhle jsem si ale říkal, že je to škoda. Bylo mi jí líto.

A tak jsem vzal telefon, zavolal Davidu Kollerovi a nabídl mu ji. Zdálo se mi, že by to mohla být dobrá písnička pro něj. Vysvětlil jsem mu, o co jde, přiznal jsem, že u nás v kapele neprošla výběrem, a on mi řekl, abych mu ji poslal.

Jenže mi cosi říkalo, abych to ještě nedělal, abych s tím počkal. Když pak tu písničku slyšel náš producent nového alba Michal Skořepa, řekl mi, že ji musím dokončit a měla by na desku jít. A to se stalo. David Koller ji tedy nikdy nedostal, za což se mu omlouvám.

Má ji Umění, které už vyšlo s videoklipem. Když byl lockdown, měl jsem mít velkou výstavu obrazů. Galerie ale zavřeli, a tak nás s kurátorkou napadlo, že bychom udělali online vernisáž. Snímána byla na jeden záběr, představovala moje obrazy, a v rámci toho jsem hrál na hudební nástroje.

Došlo i na bicí. Začal jsem bubnovat motiv a řekl si, že do něho později dodělám muziku. Vznikl krátký hudební nápad tematicky o tom, že za umění dnes můžeme prohlásit cokoli.

Všiml si ho producent Michal Skořepa. Řekl mi, že je dobrý a měli bychom ho dokončit. Namítal jsem, že k němu nic víc nemám, že existuje jen těch pár vteřin, které slyšel. On ale trval na svém. Dopsal jsem tedy zbytek textu, ale neměli jsme jasnou melodii. Věděl jsem jen, že stylově musí být trochu chaotická, musí v ní být trochu metalu, trochu rocku, trochu diska…

Všechno se povedlo, písničku jsme měli natočenou už minulé léto. Chtěli jsme k ní udělat co nejdřív klip, ale protože byla pandemie, první tři scénáře kvůli ní padly. Nakonec tedy vznikl animovaný klip.

V minulosti ano, ale tentokrát ne. Autorsky jsme si je rozdělili na půl, dohromady jsme nenapsali ani jednu.

Protože je to místo, se kterým jsme spjatí. Na Štvanici ve Skate parku jsme s bráchou jezdili na skateboardu a trávili tam spoustu času. Vyrostli jsme tam. Taky jsme nechtěli dělat velký křest, protože nevíme, co nám pandemie v září dovolí. Kromě toho nejsme příznivci megalomanských akcí.

Oslavit pětadvacet let křtem desátého alba na místě, kde jsme mimo jiné vyrůstali, nám přijde dobré.

Může se vám hodit na Zboží.cz: