Článek
Jak jste se k malování dostal?
Když jsem byl malý, chtěl jsem nejvíc ze všeho malovat. Všechno jsem směřoval k tomu, abych se dostal na výtvarnou školu, ale po maturitě na loutkařské škole mi do toho vlezla muzika. Než jsem se stal profesionálním hudebníkem, stačil jsem se ještě deset let živit úpravou fotek a digitální fotomontáží.
Asi před půlrokem jsem ale potkal kurátorku umění Renátu Mužíkovou. Bylo to spontánní setkání, na jehož základě jsem nakreslil jednu kresbu a poslal ji jí. Ona se mě pak zeptala, jestli bych nechtěl začít malovat, a já kývl.
Kdy jste namaloval na výstavu svůj první obraz?
Asi před třemi měsíci. První obrazy jsem sice namaloval už na základní škole, nikdy to ale nebylo známou technikou, jakými jsou například olej nebo akryl. Potom jsem se vrhnul na kreslení. Vedl jsem si deníky a maloval si do nich tužkou nebo propiskou.
Na plátno, jež je umístěné na stojanu, jsem ale nemaloval dodnes. Obrazy, které vystavuju v Mánesu, jsou totiž napůl digitální a napůl fyzicky malované.
Jeden z Homolových obrazů.
Není asi obvyklé namalovat první obraz na výstavu tři měsíce před jejím zahájením...
Není, a bylo to docela zajímavé. Když začala má spolupráce s Renátou, vznikla velmi zvláštní fáze. Renáta na základě dalších dvou kreseb a jedné digitální malby, které jsem jí pak ještě poslal, obešla své známé galeristy a přesvědčila je o tom, že bych u nich měl vystavovat. Za pár týdnů to vypadalo tak, že já neměl žádné obrazy, ale měli jsme několik termínů na výstavy v našich a zahraničních galeriích. A to v takových galeriích, do nichž se mnozí výtvarníci třeba ani nikdy nedostanou. Byl jsem malíř bez obrazů, byla to kuriózní situace. A také trochu drzost.
Mnohým galeristům se ale líbila a byl to pro ně jeden z impulzů, proč do takového rizika jít.
Odkud čerpáte náměty pro své obrazy?
Mám to stejné jako u muziky. Obvykle si sednu s kytarou a hraju na ni do chvíle, než mě něco kloudného napadne, a to pak rozvíjím. Pokud jde o malování, pořád si něco čmárám, kreslím, a teprve když přijde dobré téma, ztvárním ho takříkajíc ve velkém. Kolikrát si také sednu před bílý papír nebo bílé digitální plátno, začnu něco malovat, ale téma zrovna v hlavě nemám. V průběhu hledám nějaký příběh, který se pak třeba dostaví.
Jsou postavy z vašich obrazů inspirovány skutečnými?
Ve svých kreslených denících reaguju většinou přímo na nějakou konkrétní událost s konkrétními lidmi. U obrazů je to podobné, ale ve výsledku je to velmi skryté. Takže se nedá říct, že by na některém mém obrazu byl někdo konkrétní.
Honza Homola hrál na vernisáží svých obrazů na kytaru.
Prolíná se vám do výtvarné tvorby hudba?
Ani ne, kromě toho, že jsem na vernisáži v Mánesu improvizoval na elektrickou kytaru. Stejné je to u mě ale i při malování. Je to improvizace. Jediné, co mi tedy spojuje svět hudby a výtvarného umění, je způsob přemýšlení.
Proč se vaše výstava jmenuje Art 332?
Ani nevím, kdy přesně to vzniklo, ale odmalička používám jako svůj symbol číslo 332. Mám ho na všech kytarách i na věcech, které se mnou souvisí. Když jsme s Renatou Mužíkovou vymýšleli, jak náš projekt nazvat, došlo na mé oblíbené číslo. Pojmenovali jsme ho tedy Art 332, protože se nám líbilo, jak to zní. Je to značka pro náš vstup do velkého světa.
Prodal jste už nějaký obraz?
V Mánesu je to má první prodejní výstava a nějaké obrazy jsou už zamluvené. Prodávat jsme začali už dřív, když jsme nabídli nějaké mé starší grafiky, napůl fyzické a napůl digitální, na aukcích. Nemám však potřebu obrazy prodávat, chci je především tvořit. Jsem spokojen s tím, jak mě živí muzika.
Má váš příklon k malování vliv na vaši hudební dráhu?
Malování je pro mě odpočinek. Působení ve skupině Wohnout provázejí tvůrčí kompromisy. Nemohu si tam ve skládání takříkajíc ulétnout a napsat skladbu podle svého gusta, protože by byla neposlouchatelná. Možnost být v tvorbě naprosto svobodný mi tedy nabízí malování. Ráno si mohu sednou před plátno, namalovat cokoli a nemusím potom nikomu vysvětlovat, proč jsem to tak udělal.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: