Honza Dědek: Venku je to někdy adrenalin

Do stejných prostředí jste se vypravil již loni. Co vás vedlo k opakování?

Místa, která jsme vybrali, jsou vesměs nádherná. Kromě toho mají venkovní pořady jinou atmosféru než ve Švandově divadle v Praze, kde se přes rok natáčí. Komorní prostředí divadla je pryč, prostor je vzdušný, velký a leckdy nastávají i adrenalinové chvíle.

Pořad mohou narušit například pávi, kteří dokážou udělat obrovský rámus, nad zámkem či hradem může přeletět letadlo nebo se zvedne vítr či rovnou začne pršet. To všechno musíme pouhým mluveným slovem překonat a pozornost diváků si nenechat vzít. Je to zábavné i napínavé.

Zvládají tyto komplikace i vaši hosté?

Na venkovní pořady zvu takové, kteří do toho od začátku takříkajíc jdou. Pod širým nebem totiž nefunguje to, že se rozhovor rozjíždí pomalu. Musí jet od začátku. Nejlépe se mi tedy hovoří s lidmi, kteří mají sježděnou republiku ze zájezdových představení, umí mluvit, jsou to především herci.

Dar zaujmout od první chvíle mají třeba Josef Dvořák, Jiří Krampol, Jan Čenský, Dana Morávková, Veronika Žilková, Marek Taclík, Zdeněk Troška a další. Všechno to jsou skvělí vypravěči a všichni vědí, že si publikum zaplatilo za to, aby se pobavilo, a oni jim to dají.

Kdy to bylo loni na letní scéně složité?

Hned na začátku turné v Opočně bylo během zkoušky všechno v naprostém pořádku. Když ale do večerního pořadu přišel první host a přivítal ho potlesk publika, ozvali se papoušci, kteří žili nedaleko ve dvou voliérách. A udělali neuvěřitelný kravál. Museli jsme přerušit představení a zjistit, proč tak vyvádějí. Nakonec byli odstěhováni na jiné místo.

V Blatné zase začalo pršet a byla zima. Byť byl červenec, lidé si začali kupovat grog, aby se zahřáli. Kvůli dešti jsme byli nuceni posunout začátek programu, což je vždycky nepříjemné. Lidé museli opustit svá místa a jít se schovat. V divadle by se to nestalo.

Z vašeho moderování je patrné, že se na rozhovory důkladně připravujete. Dozvídáte se při nich přesto něco, co vás překvapí?

Vždycky se dozvím něco, co jsem nevěděl anebo pouze tušil. Kdysi jsem četl povídání s Jiřím Janouškem, který dělal rozhovory pro časopis Mladý svět. Tvrdil v něm, že se vždycky snažil být co nejlépe připravený, protože jen dokonalá příprava mu umožňovala během rozhovoru improvizovat. S tím souhlasím.

Baví mě, když rozhovor uhne někam jinam a mluvíme o věcech, které jsem neplánoval. Není to ale pravidlo. Kolikrát hovořím s někým, kdo není tak výmluvný a odpovídá pouze v několika slovech.

Přečetl jsem si také knížku o televizním moderátorovi Jimmym Fallonovi. Vypráví v ní, že je v Americe normální, že se hosté na talkshow připravují. A týká se to i velkých hollywoodských hvězd. Aby své historky podaly co nejlépe, najmou si stand-up komika, který tu historku upraví, a ony se ji pak v nové verzi naučí. Vědí, že musí zaujmout, a tak se dobře připraví.

U nás něco takového dělal Karel Gott. Jeho děkovné řeči mu psali Karel Šíp a Miloš Skalka. A byla to slova mnohdy nezapomenutelná. Z mého pohledu bylo naprosto profesionální, když Gott přiznal, že na pódiu neumí dobře mluvit ani improvizovat, a tak si prostě najal šikovné lidi, kteří mu napsali vybroušené vtipné řeči, které on pak naprosto přirozeně prezentoval.

Ve světě se zkrátka k televizním talkshow přistupuje jinak než u nás. Hosté jsou výborně připraveni, zatímco u nás se mnohdy stává, že jen přijdou a snaží se nějak odpovídat.

Většině svých hostů tykáte. Je to koncept vašich show?

Není. Tykání je dáno tím, že se známe delší čas. Stává se ale, že když se s někým vidím poprvé, sám mi navrhne, abychom si tykali, protože mu to je příjemnější. Ve výjimečných případech to navrhnu já, to když třeba přijde dvojice hostů, a já jednomu tykám a druhého vidím poprvé. Jsou však lidé, kterým bych si tykání nabídnout netroufl a od nichž tu nabídku neočekávám.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zámek Hluboká nad Vltavou, Zámek Slatiňany, Zámek Krásný Dvůr, Hrad Špilberk, Zámek Milotice