Homunkulus bez minulosti jako ideální politik v Divadle na Vinohradech

Vinohradská inscenace využívá filmový scénář i techniku rychlého střihu krátkých scén, z nichž skládá kaleidoskop strmé politické kariéry hlavního hrdiny Chancyho. Rychlost i útržkovitost tohoto řešení dobře vystihujjí smršť událostí, jimiž je Chancy bez vlastního přičinění smýkán z izolace své tiché zahrady až na vrchol politické moci, aniž se stačí nadechnout.

Kosinski napsal svou novelu začátkem 70. let, ale pro nás teprve nyní nabyla na aktuálnosti. Dohnali jsme západní svět v odcizenosti mechanismů, jež člověka posunují na politický post, v poznání, jak zásadní stvořitelskou roli hrají média v dnešní společnosti i v komplikovaném rozpoznání šílenství od geniality. „Génius, nebo idiot?“ ptá se prezident USA (Jaromír Meduna), když uvažuje o svém setkání s Chancym. „A není to nakonec totéž?“

Stropnický se svou diplomatickou zkušeností si s Kosinským výborně rozumí. Jeho inscenace má spád, humor, lehce vypointované scény. Jen v závěru ústí do zbytečné didaktické popisnosti, když nechá Chancyho stanout v čele USA a ještě prstem ukáže na možnou tragédii. Spolehnout se na divákovu fantazii by bylo daleko účinnější. Ne nadarmo končí Kosinského novela zákulisním dohadováním o Chancyho nominaci na nejvyšší post.

Viktor Preiss našel v Chancym jednu ze svých životních rolí. Spolu se Stropnickým skládá svého antihrdinu z množství detailů, jež diváka utvrzují v jeho „nenormálnosti“, ale zároveň v dané situaci stvrzují jeho genialitu.

Ať už je to okamžik, kdy se televizním ovladačem snaží zbavit dotěrnosti pouličních teenagerů, spokojená snídaně na křesle mrtvého Starého pána, prst dítěte, jímž zkoumá tváře televizních stínů i živého Randa, či cvičení jógy ve chvíli, kdy se ho Randová pokouší svést…, to vše dohromady vytváří prosťáčka se šťastně utkvělým úsměvem, který stojí mimo dobro a zlo a smrt pokládá za přirozenou součást života.

Otakar Brousek v roli finančníka Randa vedle něho dominuje uměřeným a vědoucím chováním člověka, který svůj život řídí už „z pokoje tam nahoře“ a který na poslední cestě zoufale potřebuje přátelství nezáludného člověka.

Pozoruhodnou figurku vytvořil Jiří Čapka z Doktora, v němž se podezření na Chancyho podivnost slévá s žárlivostí na Eve Randovou. Tu Veronika Žilková trochu zjednodušila na sexupotřebnou samičku, jež po Chancym na počátku vyjede.

Inscenace Kosinského novely zaujme vtipem, úsporným tvarem, hereckými výkony a hlavně obrazem společnosti, v níž homunkulus bez minulosti je ideálním kandidátem na politika. Při vší zábavnosti z ní mrazí. Rozhodně ale patří k tomu nejlepšímu, co dnešní divadlo nabízí.