Článek
Co vás vlastně spojilo?
Holeček: S Pavlem jsme se poprvé setkali v devadesátých letech. Se svou kapelou Freeway Jam jsem se tehdy zúčastnil soutěže Marlboro Rock-In, ve které jsme jeho tehdejší kapelu vyřadili.
Potom jsme se asi dvacet let neviděli, spojila nás teprve spolupráce s kytaristou Lubošem Andrštem. Hrál jsem s ním v Blues Bandu i Energitu, a když jsme s Energitem točili album Time’s Arrow, pracovali jsme s Pavlem jako zvukovým inženýrem. Od té doby, co jsem v jeho studiu na Karlštejně nahrával Hammondy, jsme spolu začali hudebně komunikovat.
Od Flamenga k Plantovi. Nový rockový projekt Light Up Your Fire
Definitivně jsme se sblížili přes našeho společného kamaráda Honzu Zahradila, který v roce 2019 organizoval akci k výročí narození Grega Allmana a Pavel na ní s námi hrál repertoár kapely Allman Brothers. Padli jsme si lidsky i hudebně do oka a řekli si, jak je možné, že spolu ještě nehrajeme.
Potom přišel covid a s ním obavy z toho, že nebudou živé koncerty. Pro Noc kostelů na Chýňavě jsme tedy připravili akustické vystoupení, protože jsme měli pocit, že větší koncerty sice nebudou, ale akusticky v hospodách hrát bude možné. Věděli jsme, že když nebudeme hrát, tak se zblázníme. Dali jsme dohromady nějaké coververze a začalo nás to strašně bavit.
Coververze i nyní tvoří významnou část vašeho repertoáru. Podle čeho si je vybíráte?
Holeček: Naše první společné album mělo být původně autorské, tak jsme o něm od začátku přemýšleli. Jenže Karel Deniš ze Supraphonu nás ale přesvědčil, abychom natočili i coververze, protože je hrajeme na koncerty a lidé je s námi mají spojené.
Jedním ze základních předpokladů pak bylo, že nesmí jít o profláklé písně. Chtěli jsme pro šedivějící a stárnoucí máničky, naši cílovou posluchačskou skupinu, připravit písničky, s nimiž si zavzpomínáme na léta strávená na burzách, kde jsme v ruce drželi alba Cata Stevense, Neila Younga, Deep Purple, Led Zeppelin a dalších a utíkali před policajty.
Nepřehráváme velké hity, hrajeme písně, které nás baví. Vycházíme z hudby šedesátých a sedmdesátých let, v zásadě z blues rocku.
Ale třeba Wild World od Cata Stevense velký hit je, i když především díky verzi, kterou udělala americká skupina Mr. Big v roce 1993.
Holeček: Je prostě skvělá a zajímavá. Na albu je zahraná rychleji, než jak je v původní verzi. Byla to první coververze, kterou jsme si pro desku připravili. U dalších už jsou aranže úplně jiné než originály. Vzali jsme je jako předlohu a pracovali s nimi. Ke každé jsme přitom přistupovali velmi individuálně.
Pavel Marcel a Jan Holeček, pistolníci českého hard rocku.
S jakou ambicí k původním písničkám přistupujete?
Marcel: Nechceme, aby zněly stejně jako originál. Když už je to ve výsledku hodně stejné, pak proto, že se nám nejvíce líbí tak, jak jsou. Jakmile ale máme potřebu do nich něco vložit, změnit rychlost a podobně, uděláme to.
Na albu jsou také původní skladby. Kdy začaly přicházet na svět?
Holeček: Asi před rokem jsem Pavlovi řekl, že bychom mohli složit i nějaké své písně. Myslel jsem už totiž na společnou desku a, jak jsem prozradil, chtěl jsem, aby byla autorská.
Naše skladby vznikaly pod tíhou okolností životního osudu, který mě provázel. Úplně první byla Nothing’s Gonna Bring Us Down. Napsal jsem ji doma v obýváku se španělkou v ruce. Inspirovalo mě k ní to, co se stalo s kytaristou Lubošem Andrštem. Vznikla v době, kdy bylo jasné, že se z toho kritického stavu, ve kterém tehdy byl, už nedostane. S jeho loňskou smrtí jsem se pořád ještě nevyrovnal. Napsal jsem mu tenkrát prostě písničku.
Luboš patří mezi lidi, stejně jako třeba má maminka, kteří tu s námi jsou i nejsou. I o tom ta písnička je. Vzal jsem do ruky kytaru a začal hrát a zpívat. Dohrál jsem ji, udělal v ní pár drobných úprav, napsal text, šel jsem do pracovny, nahrál demosnímek a poslal ho Pavlovi. Ta písnička je na desce v té úplně první verzi.
Slyšel ji Luboš Andršt?
Holeček: Bohužel ne. Chtěli jsme ho vidět, ale jeho rodina si to nepřála, což jsme respektovali. Naposledy jsem s ním mluvil 17. listopadu 2020. Volal jsem mu, že nemůžu jet na koncert s Joem Kučerou, kterého jsme měli doprovázet. Měl jsem covid a tak tak jsem se držel na nohou. Poslední věta, kterou mi tehdy řekl, byla: Honzo, v klidu, ještě si spolu zahrajeme.
Jsou v původních písních na albu i ryze osobní témata?
Holeček: Skladba Circles je věnovaná jak mé mamince, tak kamarádům. Light Up You Fire, na kterou jsme natočili videoklip, je zase hodně politická. Její poselství je, že každá diktatura a každý diktátor určují směr života lidí a jejich přístupu k němu. Zpívám v ní o tom, že to tak nemá být, lidé by měli přemýšlet a svého boha si najít dřív, než jim ho najde někdo jiný. Tenhle slogan se tam opakuje v několika světových jazycích.
O čem je písnička The Beast?
Marcel: Hudbu jsem napsal já, text Honza. Je to skladba v duchu jižanského rocku a je o člověku z právnického prostředí, s nímž jsem udělal špatnou zkušenost.
Holeček: Je to text o zrůdě, která chodí dobře oblečená, jezdí ve fantastickém autě, všichni se jí klaní, je uznávaná, ale ve skutečnosti se živí tím, že obhajuje lidskou špínu, vrahy, drogové dealery, zločince. Protože je ve své práci dobrý, pracuje pro ty, kteří zaplatí nejlépe. V očích většiny lidí je přesto vážený pán, který prostě dělá svou práci. Tyhle věci se skutečně dějí.
Když na koncertech hrajete takzvaně elektricky, jste na pódiu sami dva?
Marcel: Kdepak. Jsme kompletní kapela. Na kytaru s námi hraje talent, na kterého hodně sázíme, sice Jirka Rambousek. Na baskytaru Zdeněk Wimpy Tichota a na bicí Jirka Zelenka, kterého alternuje Michal Daněk. Když hrajeme pouze akusticky, jsme na pódiu jen my dva.
Holeček: Na koncertech hrajeme své písně i coververze. V budoucnu bychom se ale chtěli věnovat především vlastním písním.
Může se vám hodit na Zboží.cz: