Článek
Jste hobojista, fotograf a horolezec. Hoboj jste jistě neodložil, ale zajímalo by mě, jestli i nyní fotíte?
Fotografie je kreativní disciplína, která mě v těchto týdnech a měsících výrazně motivuje, je to s nadsázkou řečeno to, co mě drží v nějakém rytmu, tedy také na nohou. Mé tvorbě dominují zas a znovu hory, tentokrát ty české, především Krkonoše. Jeden noční výstup na Sněžku je pak totální očista. Okamžitě zapomínám, alespoň na chvíli, na to, že jsme aktuálně bez hudby, že umění přestalo existovat.
Covid-19 je s námi už rok. Co nejvýrazněji změnil ve vašem životě?
Lépe by se dalo možná říci, co covid nezměnil. Jinými slovy, je to změna, se kterou pochopitelně nemám zkušenost. Je to absolutní vypadnutí z původního rytmu, následuje výrazná ztráta motivace a pak také přehodnocení toho, co a jak jsem dosud dělal. Respektive si člověk klade otázky typu, jak to následně bude moci dělat, jak to bude vůbec vypadat. Snad mluvím příliš abstraktně, ale změna je to absolutní, a to pro celé fungování naší společnosti.
Přinesla pandemie i nějaké pozitivum?
Jednoznačným pozitivem byly ony velmi časté cesty na hory, s fotoaparátem pochopitelně. Nikdy předtím jsem zřejmě netrávil tolik času na zasněžených kopcích a pláních. Ale vidíte, aktuálně můžeme mluvit i o této činnosti v minulém čase.
Neodpustím si poznámku o tom, že zákaz tohoto typu považuji za nekoncepční. Považte, pojedu-li sám někam, kde nemusím nikoho potkat a většinou také skoro nikoho nepotkám, pak nikoho neohrozím. Navíc přispěji do státní kasy spotřební daní za pohonné hmoty.
Nějaké další pozitivum asi nenajdu, respektive ano. Je to prostor pro skutečně zásadní reflexi, a to minimálně oné pracovní části života. Věřím, že právě z toho budu následně profitovat. Pochopil jsem například, že je třeba být ještě důslednější.
Před časem jste řekl, že hudba kultivuje. Jde to i přes online koncerty?
Řekněme si narovinu, že hudba v online prostoru nemá se živým uměním de facto nic společného. Je to asi takový rozdíl, jako sedět na kole a projíždět alpské průsmyky, nebo se dívat na Tour de France v televizi. Tour de France si rád pustím, ale ostatní už pak ne.
Chápu, že online může do určité míry, po určitý čas, fungovat takovému gigantovi jako je Berlínská filharmonie. Jinak v Evropě už nikomu. Není to alternativa, je to jakési doplnění.
Realizoval jsem pár koncertů na bázi streamu, komunikuji pilně na sociálních sítích, ale prostě to nestačí. Proto říkám, že toto nemůže být řešení, natož norma. O kultivaci nemůže být řeč. Další problém je ten, že je online svět a my všichni s ním totálně přesycený.
Ke každé době a okamžikům se váže a hodí nějaká hudba. Co v této době nejvíc lahodí vašemu uchu?
Hudba je pro mě mnohdy studijní materiál, byť to zní značně technicky. Nerozlišuji moc vhodnost okamžiku, prostě hledám to, co mě zajímá, a to se pak snažím nějak transformovat. Rozhodně nejsem upnutý jen na poslech klasiky, ostatně jako interpreta mě zajímají i další žánry.
Využíváte dobu, kdy jsme uzavřeni, k přípravě nějakého nového počinu?
Když jsem v roce 2020 nahrál a Supraphon následně vydal mé aktuální album Next Horizon, tak jsme si s kamarády řekli, že letos, kdy zkrátka už objektivně není možné investovat velké částky, nahrajeme něco menšího, takový garážový underground, kdy půjde o radost z hraní. Bude to takové fanouškovské album. Zda se podaří i něco více, je ale také ve hře.
Stejně tak chystám jako fotograf další samostatné výstavy. Chci letos poprvé vydat kalendář, zkrátka sedět na zadku rozhodně nehodlám, to je jasné. Nápadů je hodně a je čas je nekompromisně realizovat.
Jako producent, což je má nová role, se výrazně podílím na německo-českém projektu nejlepšího světového hráče na anglický roh Dominika Wollenwebera z Berlínské filharmonie. Půjde rovněž o desku. Troufám si říct, že svého druhu to bude tak dobrá záležitost jako nikdy předtím. Z toho mám velkou radost. O licenci jednám přímo s Berlínskou filharmonií. Zkrátka se učím novým věcem a baví mě to stejně, jako bych stál na pódiu.
Řekl jste, že kultura je brána vážně, až když se to hodí a je to výhodné. Myslím, že se to dobře vztahuje i na tuto dobu, kdy je popelkou. A přitom se vy umělci snažíte. Co si z této doby v tomto smyslu odnesete?
Zda se jako umělci, to slovo nemám moc rád a nepoužívám ho, snažíme, je otázka. Já si dovedu představit větší ofenzívu, zároveň pak menší spoléhání na stát, a to i u státních institucí. To je zkrátka meritum věci. Je totiž otázka, jak bude naše scéna po ekonomické devastaci nadále vypadat. Důraz na vyšší soběstačnost bude, domnívám se, více než legitimní. Je to jiné téma, které by zasluhovalo samostatný rozhovor. Tolik si z toho odnáším já.
Lpěli jsme na něčem, co bylo svým způsobem chatrné už před covidem. Ale nikdo to nechtěl moc řešit, protože by to bylo nepopulární. Faktem však je, že může-li se naše malá země na mezinárodní scéně něčím prezentovat, pak je to kultura. Ostatně, už ani disciplíny jako hokej nejsou to, co bývaly.
Může se vám hodit na Zboží.cz: