Hobojista Vilém Veverka: Hoboj dokáže nejlépe vyjádřit emoce

„Hoboj je subjekt, skrz který jsem schopen se vyjádřit. A právě co se schopnosti vyjádření emocí týká, je hoboj jako hudební nástroj určitě číslo jedna,“ říká nejlepší český hobojista.

Na svém kontě má řadu alb, která oslovila nejen tzv. běžné posluchače, ale i odborné kritiky a hudební recenzenty, u nás i v zahraničí. Z aktuálních je to vysoce ceněné album Impressions, na kterém spolupracoval s harfenistkou Kateřinou Englichovou. K nejnovějším patří souborná nahrávka triových sonát barokního autora Jana Dismase Zelenky, které pro Supraphon nahrál společně se členy Berlínské filharmonie. S nimi, pod hlavičkou formace Ensemble Berlin Prag, také vystupuje na festivalu Bach for All.

Na rozhovor přijel Vilém Veverka na skládacím kole, v kraťasech, s úsměvem na tváři. „Po městě je to nejrychlejší způsob dopravy,“ vysvětloval muž, který je také vášnivým fotografem a horolezcem.

Hrát jsem začal ve dvanácti letech, což považuji za ideální věk. Hra na hoboj má značná specifika. Když to porovnáme např. s hrou na klavír, tak i pětileté dítě k němu přijde, stiskne libovolnou klávesu, zjistí princip a, ejhle, klavír rozezní. U hoboje to tak ani zdaleka není a dlouhá léta trvá, než má hra nějaké parametry, aby to byl někdo vůbec ochoten alespoň chvíli poslouchat.

Otázka je, co to je vlastně vydržet. Já jsem sice měl (a nadále mám) svým způsobem ambiciózní rodiče, ale měl jsem jako dítě dostatek volnosti, v budování vztahu k hudbě nebyl žádný imperativ. Když jsem ve dvanácti letech začal hrát na hoboj, cvičil jsem maximálně půl hodiny denně, a to ještě v lepším případě. Vedle toho jsem normálně chodil ven, kopal do míče, jezdil na kole. Hudbu jsem dlouho nijak zásadně neprožíval. Předtím jsem hrál na klavír, zobcovou flétnu, ale de facto formálně.

Z legrace můžu říct, že jsem jako jediný ze třídy, ještě v polovině osmdesátých let, nebyl v Pionýru a občas mi to bylo – „soudružsky“ – jemně připomenuto. Už tenkrát jsem se však mohl snad vymluvit na hudbu, že mi právě pionýrské schůzky kolidují s lidovou školou umění. Jednou mě tedy vyzvali, abych jim přišel zahrát. A tak jsem skutečně přišel na setkání pionýrů do nějakého kulturního domu. Z nějakého důvodu mě tenkrát nenapadlo nic jiného než zahrát sovětskou hymnu. Byl letní den, na konci školního roku, přišel jsem v košili bez šátku, zahrál na píšťalu hymnu a šel zase domů. Z dnešního pohledu poněkud absurdní situace.

Někoho to možná překvapí, ale denně, samozřejmě. Snažím se však připravovat se efektivně. To znamená, mám-li na to čas a prostor a nemusím-li se rozptylovat např. nějakou agendou, pak je to vždy ideálně v několika fázích. Vždy bych měl procvičovat a vylepšovat ideálně několik parametrů, dýcháním počínaje. Řečeno sportovní terminologií, dechová cvičení jsou jakýmsi logickým základem celkové kondice. Nebudu říkat, kolik hodin cvičím, ale zabere mi to de facto celý den. S pauzami pochopitelně, kdy se hudbu snažím kompenzovat něčím vhodným, jízdou na kole, protože odpočinek je velmi podstatný.

Skoro nikdy nezačínám ráno, spíš později dopoledne až v poledne, ale skoro vždy končím velmi pozdě večer. Ty tři „tréninkové“ fáze jsou ideálním stavem, který se mi osvědčil. V rámci efektivity, hraji-li s někým dalším, nejsem velkým zastáncem zkoušení, preferuji model individuální přípravy a následného rychlého, v podstatě okamžitého sehrání.

Ano, musí, ale právě s takovými pak velmi rád spolupracuji a vystupuji. Víte, že to je možné, že to funguje, a zvyknete si na tento modus – vyžadujete ho od sebe i od druhých. Lidé jsou pak lépe připravení a první zkouška má takřka koncertní parametry. Pak už jen cizelujete detaily.

Samozřejmě když studujete nějaký úplně nový, třeba celovečerní program, tak to takhle nejde, musíte tomu věnovat více času.

Víc a víc si vybírám. Kolegy, kteří jsou ochotní takhle pracovat, kteří jsou na tento modus schopni a ochotni přistoupit. Ono to dnes v praxi ani moc jinak nejde. Efektivita, nikoliv ve smyslu nějaké formy povrchnosti, je dnes absolutně nutná, jinak není možné obstát.

To je na tom zajímavé. V tomto ohledu je určitě výhodnější být muzikantem než sportovcem. Věřím, že u mě ve čtyřiceti letech ještě zdaleka nic nekulminovalo. Ale co to vlastně je kulminace u muzikanta? Řeknete si, no jo, včera ještě měl na pódiu co říct, dneska už se pouze opakuje a zítra už nebude mít co předat publiku. Samozřejmě si na to člověk musí dávat pozor.

Změna, kterou pozoruji, tkví v intenzitě nasazení a perfekci. S některými kolegy třeba vždy nejsme schopni nalézt společnou řeč v tom smyslu, co už stačí nebo naopak nestačí, a nemusí jít vůbec o umělecká kritéria. Podstatné je neustrnout, ale kontinuálně se rozvíjet a zlepšovat vše, co děláte. Ale i tak se může stát, že člověk vyhoří, najednou není motivace, důvod, potřeba, nic.

Řekl bych, že to je jeden z obecných principů. Jestli by úplně stačilo jet jednou za čas na hory a vzít fotoaparát a stativ, nedokážu říct. Profesní rovina by měla být něčím vyvážena, kompenzována. Hory ve spojitosti s fotografií, to je pro mě jakési zásadní kompendium. Nemám přehnané horolezecké ambice, ale mám radost, když se mi podaří udělat dobrou fotografii. Důležitá je také pochopitelně osobní rovina, která by měla být úplná. Je důležité mít partnera, který vás podporuje, respektive kterému záleží na tom, co a jak děláte, se kterým tvoříte celek.

Ano. A partnerka mi může dát dokonce i další konkrétní impulz, je to pak svého druhu i určitá a velmi důležitá forma motivace pro hudbu. Vím, že to možná zní romanticky zabarveně, ale je to tak. Mohl bych to dokonce dokumentovat konkrétním příkladem, kudy by mohla také vést i má hudební cesta. Je to velmi cenná reflexe, které bych sám, pro de facto jednostranné pohlcení hudbou, zřejmě nebyl schopen. A v tom tkví ona opravdovost, chceme-li autenticita, takového podnětu, myšlenky a následného záměru.

Dnes mě primárně nezajímá, co by řekl hudební vědec, kritik, hudební publicista. Interpret slouží především svému publiku, protože bez toho by byla hudba minimálně z poloviny mrtvá. Zajímá mě potřeba takového člověka, který hudbu vnímá srdcem a není zatížený předsudky, či dokonce hudebním pragmatismem a dogmatem o tom co a jak má být správné.

Doba se stává značně pragmatickou, možná dokonce virtuálně povrchní. Některé věci, přiznám se, kterým jsem dříve hodně věřil, jsem musel přehodnotit s tím, že se jedná o hudbu, která je třeba zajímavá, ale pro velmi malou skupinu lidí či spíše jednotlivců. Potíž však je v tom, že ani ten malý počet lidí pak mnohdy není ochoten přijít na koncert, zaplatit si vstupenku nebo si koupit desku. Já se domnívám, řečeno s nadsázkou, že mám jako český interpret do značné míry svůj dluh, tedy povinnost vůči české hudbě, relativně splacen. Neznamená to, že bych se přestal věnovat okrajovějšímu žánru, ale mířím trošku jinam a jinak také uvažuji.

V roce 2017 jsme se Supraphonem připravili tři stěžejní tituly. To se zde po roce 1990 možná nikomu nepodařilo. Třetí titul, ono zmíněné dvojalbum triových sonát J. D. Zelenky, vyšlo letos v lednu. Něco z tohoto repertoáru provedeme také v rámci festivalu Bach for All. Ale to byl superluxusní a také velmi drahý nahrávací projekt, co se hudby týká, pak nic lepšího už asi nevymyslíme. Nyní jsem si řekl, že připravím a nahraju něco pro lidi – posluchače, kteří svou vlastní cestu k hudbě třeba teprve hledají. A když se skrze to dostanou např. až k Bachovi, bude to skvělé.

Hudba, respektive její řeč, kterou mám záměr pro tuto příležitost nahrát, je univerzální. Klasická hudba má přívlastek vážná, a v tom tkví určité omezení. Hudba je buď dobrá, nebo špatná. Zásadní je kvalita, no a zde jde pak dále i o jakési nalezení „vlastního“ žánru, stylu.

Léta se tou myšlenkou zabývám a cítím potřebu to takto realizovat. Beru to jako novou vizi. Nechci tím však nijak snižovat to, co jsem vytvořil doposud. Na novém albu bude hudba autorů, jako je třeba Ennio Morricone, ale spolupracuji i se Zdenkem Mertou, který pro mě píše.

Někdy se jedná skutečně o tzv. notoricky známé skladby, ačkoliv s hobojem budou poprvé. Moje ambice je asi následující, aby posluchač měl z koncertu či nahrávky ten dojem, že jinak to ani nemůže být zahrané, že to je ten pravý výklad, tedy interpretace. Můžeme snad mluvit o nové definici hudby? Na druhou stranu, není to vůbec lehký úkol, již co se dramaturgie týká. Je to téma, které musí člověk důkladně promyslet, aby to bylo non plus ultra, protože jinak to nemá smysl.

Často pak slyším, jestli to či ono má „ten Vilém“ zapotřebí. O co mu jde? Ale ona je to vnitřní potřeba. Navíc, chceme-li jiný výsledek, pak je třeba zvolit jiný postup. Teď jde jen o to, přetavit myšlenku v čin, pokud možno bez jediného kompromisu.

Festival Bach for All probíhá v Praze od 17. června do 28. července. Více informací na bachforall.cz