Hobojista Vilém Veverka: Co dělám, nesmí být laciné

Album Next Horizon, jež nahrál se svou formací Ultimate W Band, obsahuje skladby Johanna Sebastiana Bacha, Ennia Morriconeho, Ástora Piazzolly, Led Zeppelin, Mariána Vargy, Zdeňka Merty, Miroslava Žbirky a Martina Hyblera. Hostem na něm je houslista Pavel Šporcl.

Před lety se mě někdo zeptal, zda bych byl schopen a ochoten vystoupit se skupinou Kryštof. To je asi příklad toho, co bych si představit moc nedovedl. Cokoli, u čeho bych měl pocit, že jsem se svou hudbou a hrou řekněme laciný, je to, co dělat nebudu.

Připusťme však, že mistrovství tkví také i v pohybování se na hraně, a to i na pomezí žánrů. A ano, míra posouzení je věc subjektivní, nejspíš by se lišila člověk od člověka.

Ona lacinost, o které jsem hovořil, je pro mě jedním ze zásadních měřítek. Snažím se vždy kriticky posuzovat to, co a jak dělám, a to i ve smyslu performance na pódiu. Nesmí to nikdy být z mého pohledu povrchní. To je ostatně i jakási má životní filozofie.

Když to minimálně hraničí s hudebním kýčem. Uvedu jeden, možná trochu drzý, příklad. I fenomenální interpret populární hudby Karel Gott nahrál v sedmdesátých letech píseň paradoxně na téma symfonické básně Bedřicha Smetany Vltava.

Snad je to i tím textem, ale pro mě je to přesně příklad toho, co je přinejmenším diskutabilní. Ptám se, jestli i tak vynikající zpěvák nesáhl prostě vedle, jestli to nebylo zbytečné.

Je to výsledek dlouholetých úvah, je to má potřeba. Kladl jsem si a stále si kladu otázku, co a jak mohu dělat lépe, jakým směrem a jakým stylem se mohu rozvíjet. Kdybych totiž zůstával jen u klasické hudby, přišlo by mi to dnes už trochu málo. Hledám další inspirační zdroje.

Deska Next Horizon je tedy záznam mého, domnívám se, logického hudebního a interpretačního vývoje. Samozřejmě to neznamená, že bych se chtěl jakkoli vymezit vůči klasice. Ve finále mi jde o to, docílit vlastního autentického stylu, kdy již de facto nebude rozhodující, o jaký jde žánr, ale pouze to, jak dobře a kvalitně je to či ono interpretováno.

Velmi si cením alba skupiny Blue Effect s názvem Nová syntéza z roku 1971. Nahrála ho s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Název alba de facto vyjadřuje to, o co mi jde. Do budoucna bych mimo jiné rád více spolupracoval například s kytaristou Michalem Pavlíčkem. Skrze tuto syntézu bych rád ukázal, jaké jsou další, nové možnosti hudby.

Nakonec, pakliže bychom se hudebně, nejen co do žánru, omezovali, měl bych trochu obavy, že můj obor může postupně vykrvácet.

Určitě. Každou velmi kriticky posuzuji a musím říct, že jsme společně s producentem Matoušem Vlčinským vybírali maximálně odpovědně. Ty vybrané mě pochopitelně všechny oslovují a zároveň mi daly dost prostoru nahrát jejich coververzi tak, aby obstála ve srovnání s originálem i v kontextu celkové dramaturgie desky. Budu moc rád, když kritický posluchač řekne, že jde o zajímavý posun té či oné skladby. Anebo že takhle to, v pozitivním smyslu, ještě neslyšel.

Nedávno jsme byli s Michalem Pavlíčkem hosty pořadu Doupě, který uvádí Miro Žbirka. Interpretoval jsem tam svou verzi jeho skladby Balada o poľných vtákoch. Když jsem ji hrál, chtěl jsem, aby při vší úctě k přítomnému autorovi byla alespoň stejně dobrá jako ta původní a v něčem šla třeba i dál. Aby celá takříkajíc nově rozkvetla. Myslím si, že zrovna u ní se to povedlo.

S oblibou i lehkou nadsázkou říkám, že Martin Hybler je pro mě tím, čím byl Karel Svoboda nejen pro Karla Gotta. Skládá pro mě už dvě dekády, ale známe se ještě déle. Je schopen mě ve svých skladbách reflektovat, totálně se dokáže vcítit do mých muzikantských i lidských potřeb. Proto se s jeho hudbou zcela identifikuji a skrze to následně, myslím, i naše publikum.

Může. Mohl by to klidně být jeden z dalších projektů, na kterém se vedle Martina Hyblera bude podílet třeba i Michal Pavlíček.

Dotýkáme se společně toho, co jsem nazval onou novou syntézou. Měli jsme už první společný koncert, na kterém došlo k pomyslnému konstruktivnímu střetu dvou hudebních světů, ze kterého se generuje další, pro nás nová hudební forma. Je to pro mě jedna z cest, jak ukázat, co dalšího je v hudbě možné.

Dovedu si představit, že Michal bude hostem na mé další desce. Spojení mého nástroje, tedy hoboje, a kytary v jeho rukou mi přijde fascinující. Je to něco, o čem jsem přemýšlel řadu let.

Spolupracujeme spolu zhruba od roku 2015. Jako muzikanti se velmi dobře známe, přišlo mi logické natočit Bachovu skladbu právě s ním. Navíc jsme si v některých ohledech, myslím v názoru na hudbu a její pojetí, podobní. Bach je také naším velkým společným tématem. Primárně jsem ale chtěl, aby ta skladba byla špičkově zahraná.

Album jsme nahráli v době nouzového stavu, na konci dubna. Bylo to značně nejisté období, proto jsem věc konzultoval i s právníkem. Dodrželi jsme všechna předepsaná pravidla.

Ano, vypadá to tak. Je to donedávna těžko představitelný a především nechtěný paradox.