Článek
Svůj nejnovější dokument Mallory jste dokončila po 13 letech, což zdaleka není nejdelší doba, po kterou jste natáčela. Nikdy navíc nevíte, kudy se životní cesta natáčeného bude ubírat a jaká bude. Je trpělivost nejdůležitější vlastností časosběrného dokumentaristy?
Trpělivost je důležitá. Dlouho pracujete, dlouho čekáte na nějaký výsledek. Bez trpělivosti by to nešlo.
Proč jste si Mallory vybrala? Co vás na ní nejvíce zaujalo?
Mallory je ohromně bezprostřední žena. Je chytrá, přemýšlí a dovede své myšlenky výborně formulovat.
Jaký jste spolu měly, nebo stále máte vztah? Jak byste jej popsala?
Myslím, že náš vztah je dost intenzivní. To prostě po takové dlouhé době vzájemných kontaktů vznikne...
Helena Třeštíková při natáčení Mallory
Máte předem namyšleno, jak dlouho chcete s tou konkrétní osobou, třeba právě s Mallory, natáčet? V jakém momentu natáčení končíte?
Konec natáčení je do jisté míry dán producentskými domluvami. Vždy, když se žádá o grant či koprodukci na film, je třeba dát do smlouvy s partnerem, který poskytuje finance, datum dokončení. Od začátku tedy vím, kdy musím skončit, a mým úkolem je dát času, který mám k dispozici, nějaký smysl, porozumět příběhu, který sleduju, a dát mu pak ve střižně tvar. Po celou dobu je to dost vzrušující úkol.
Jak dlouho trvá, než si získáte důvěru člověka, o němž točíte, a on se před kamerou uvolní?
To je individuální, každý je jiný. Základní důvěra ale musí být od začátku, jinak by se to dělat nedalo.
Katka, Marcela, René, Mallory. Dramatické životní osudy, silná témata. Je silné téma předpokladem, či dokonce zárukou úspěšného dokumentu?
U časosběrného filmu na začátku nevíte, jak se bude sledovaný příběh vyvíjet, takže je to taková „sázka na nejistotu“. To mě osobně na časosběrných filmech baví, ale jak budou „silné“, opravdu nejde předem odhadnout.
Proč Mallory a vlastně všichni, o nichž jste točila, souhlasili s natáčením? S čím do toho ti lidé jdou?
To je asi spíš otázka na mé protagonisty a samotnou by mě docela zajímalo, jak by to formulovali. Většinou asi chtějí něco vyslovit, vyjádřit se.
S lidmi, o kterých vaše dokumenty jsou, strávíte mnoho času, vzniká mezi vámi určitý vztah. Je pro vás těžké udržet si od nich citový odstup?
Odstup není dobré slovo. Řekla bych, že mezi námi je prostě přátelství.
Měla jste někdy moment, kdy jste si řekla, že s natáčením končíte? Například když vás René vykradl...
Ne, nikdy jsem nechtěla s žádným příběhem předčasně končit. Reného vykradení bylo naopak impulsem k pokračování – zjistit, co je to za člověka, který udělá tak nečekanou a neobvyklou věc.
Máte někdy potřebu úplně vypnout a nemyslet na nic, co se týče vaší profese, nebo jste ten typ, co o práci neustále přemýšlí, o tom co, jak, kde...?
Moje práce je pořád se mnou, protože mě baví. To není zátěž.
Čí názor na vaši práci je pro vás nejdůležitější? Je to právě rodina, či kolegové?
Pro mě je důležitý každý názor - rodina, kolegové, studenti, diváci. To vše mě zajímá a kritiku snáším celkem dobře.
Jak ráda trávíte volný čas?
Čtu. Mám ráda literaturu faktu. Ráda čtu deníky, vzpomínky, vlastně vše, co nějak souvisí s mým oborem - dokumentem.
Vaše dcera Hana i syn Tomáš s vámi spolupracují, v takovém případě je asi těžké si práci netahat domů a téma u rodinného nedělního obědu se nabízí...
To právě zejména můj muž nesnáší, když začneme při obědě mluvit o práci. Tak už to neděláme a o práci se bavíme, až když dojíme...
Máte malou vnučku, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nejste taková ta hlídací babička, nebo se pletu?
No, hlídací babička moc nejsem, což mě někdy vůči snaše trochu mrzí. Ale trochu se opakuje historie. Moje máma byla výtvarnice, a když jsem měla malé děti, tak taky intenzívně pracovala a já musela hledat paní na hlídání. Tehdy mě to štvalo, dnes tomu rozumím. Ale trochu se přece jen snažím...občas... A teď už mám i dalšího vnoučka.
V jednom z rozhovorů jste v souvislosti s hlavními tématy a prvky vašich filmů uvedla usilování a dodala, že je i vaším životním tématem. O co usilujete právě teď?
Já mám takový svůj dokumentaristický program – časosběrné filmy. Mám jich pár rozdělaných. Prolínají se v čase a já usiluju o to, abych jejich prostřednictvím podala nějakou zprávu o životě tady a teď – nejen pro dnešní diváky, ale i třeba pro naše vnuky, někdy v budoucnosti. To je mé usilování.