Článek
V Rozhovorech s C. G. Jungem se stručně a srozumitelně zrcadlí Jungova kritika Sigmunda Freuda, který přeháněl význam potlačování sexuálního pudu. Nevědomí člověka podle Junga není skladiště „odpadu“, který jsme potlačili, ale spíše neosobní duše. Zatímco osobní duše se vyvíjí jen během jednoho života, ta neosobní obsahuje cosi, co jsme přejali od svých předků, zkušenosti staré i milión let. Když se projeví, někteří tomu říkají třeba intuice.
Jinde zmiňuje, že Bůh už dnes není na nebi, ale uvnitř člověka. Ten by se měl zklidnit, nestarat se o celé lidstvo a poslouchat vnitřní hlas: „Být člověkem, který si uvědomuje, co je a co dělá“. Jungovy myšlenky mají nesmírnou hloubku a nakonec často nejde o nic jiného než o znovuobjevenou filozofii buddhismu.
Veselý Mussolini
Nesmírně zajímavé jsou části, kde se věnuje psychice diktátorů. Junga zajímal Hitler, Stalin i Mussolini. Mussolini, to je podle něj žoviální postavička, která projevuje radost ze života a hezkého pochodování v nažehlené uniformě, ale Hitler podle Jungových poznámek rozhodně nemá normální lidskou psychiku, jakoby to byla jakási ne-osoba, Jung doslova říká: „člověk, v němž nikdo není“.
Hitler neprojevuje lidskou radost, nemá srdečný smysl pro humor, je schopen jen zlého úšklebku. Má vůbec osobní život, osobní zájmy? Má emoce kromě nenávisti? Jung se domníval, že Hitler se nemůže ani oženit, protože je neosobní. Žije jen německým národem a zrcadlí jeho kolektivní nevědomí - neuvědomované bolesti, komplexy, archetypy. Proto má obrovský úspěch u Němců, ale cizincům připadal často bizarní nebo směšný, domníval se Jung před válkou.
S Jungem nelze než souhlasit, že z Hitlera mluvilo spíše nevědomí než rozum. Ve válce dělal spoustu chyb, ale uměl fanatizovat lidi. Byl pravděpodobně psychopat a ti, jak je dnes známo, bohužel přitahují davy. Bylo by něco takového možné, kdyby v té době neexistovalo rádio a kino? Protože šlo o gesta, mimiku, tón hlasu, symboly i uniformy, pravděpodobně by tak lehce neuspěl. V 19. století by mohl jen tisknout projevy, jenže čtení nejvíce zaměstná rozum. Lidský hlas nebo obraz obecně více útočí na emoce.