Článek
V roce 1996 jste s Lenkou Bydžovskou připravili výstavu o surrealismu pro Městskou knihovnu v Praze. Čím se od ní liší současná bilance?
Od výstavy uplynulo dvacet let a my se tématu dál věnovali v samostatných výstavách tvůrců, jako byli Teige, Štyrský a Toyen. To přineslo nové poznatky i možnosti uměleckohistorického pohledu. Proto se vracíme znovu k syntéze.
Na Hluboké se podrobně věnujeme letům 1933–1939, která nám připadají jako nejdůležitější pro recepci surrealismu v Československu. Stále se ukazuje, že šlo o syrové hnutí, jež se neobyčejně a svébytně rozvíjelo a dodnes je inspirativní.
Surrealismus se zrodil ve Francii. Respektoval André Breton jako otec mezinárodního surrealismu, že Praha je jedním z jeho důležitých center?
Rozhodně. My to manifestujeme i názvem hlubocké výstavy Krása bude křečovitá, což je citát slov Bretona, který zaujal Vítězslava Nezvala natolik, že jej převzal jako své krédo. Je tím vyjádřeno, že surrealismus přesahoval estetické normy a českým umělcům nabídl netušené možnosti.
Nezval osobně poznal Bretona v Paříži v roce 1933 a Breton dal i podnět k založení Skupiny surrealistů u nás. Osobně přijel v roce 1935 a v Praze měl tři vlivné přednášky. Přednášel i v Brně, kde mluvil do rozhlasu.
Čím byl vůbec surrealismus v českém meziválečném období?
Symbolizoval svobodu umění, myšlení, kreativity, metafory, básnivosti. Přitom surrealisté pracovali ve složité politické situaci. Protestovali proti fašismu, ale v rámci levicového hnutí se museli vypořádat také se stalinismem. Někdy zapomínáme, že toto svobodné a často politicky orientované umění vznikalo v napjaté době, kdy se dalo docela dobře předpokládat, jak to všechno jednou skončí.
Chceme ukázat, že protagonisté si zachovali osobní svébytnost a nebáli se značné nezávislosti v politických postojích i v umění. Speciálně se tomu věnujeme i v katalogu, který bude mít téměř šest set stran.
Byl surrealismus otevřený různým výtvarníkům, nebo šlo o elitní skupinu tvůrců?
Na Hluboké mají výjimečné místo malíři Toyen a Štyrský. Nicméně výstava se soustředí na široké spektrum surrealistických projevů ve výtvarném umění, literatuře, filmu i scénografii. Šlo i o nekonformní životní styl. Nezapomněli jsme ani na mladší autory, zvláštní sekci věnujeme Františku Janouškovi nebo Aloisi Wachsmanovi, který vystavil surrealismem ovlivněná plátna ještě před první výstavou Skupiny surrealistů v ČSR.
Důležitou roli v přijetí surrealismu měly spolek Mánes, který poskytl v letech 1933–1939 surrealistům institucionální základnu v časopise Volné směry a výstavní síň, a Divadlo E. F. Buriana, jehož zakladatel podstatně pomohl v prosazení další vrstvy surrealistů tím, že jim upořádal skupinovou výstavu v roce 1937.
Čeká nás na Hluboké i nějaké překvapení?
Protože se výstava týká surrealismu v celém Československu, jsou na ní také autoři ze Slovenska. Poměrně neznámý je brněnský malíř František Malý, který od začátku dvacátých let žil v Bratislavě, a výjimečný uměleckým i lidským osudem je Imro Weiner-Kráľ.
Tito malíři již v roce 1936 uspořádali v Bratislavě výstavu, jež bývá označována za prvý vstup surrealismu na Slovensko. Vystaveny budou jak známé a často reprodukované obrazy, tak také díla neokoukaná, zapůjčená z Francie, Rakouska a Německa.