Článek
Kniha je dílem historika, přitom se čte téměř jako detektivka. Předcházela mu jistě řada studií i knih. Dá se vůbec říci, jak dlouho jste ho psal?
Kdybych to vzal od prvotního nápadu, tak šedesát let. Protože když mi bylo osm a vyrůstal jsem na Žižkově, říkal jsem si: To je takový hrdina, že o něm jednou napíšu knihu.
Samotný text jsem psal patnáct měsíců, ale s přípravnými pracemi mi to trvalo šestnáct let.
Co v něm považujete za nejdůležitější, překonávající dosavadní poznání?
Myslím, že to je vystižení Žižkovy povahy a charakteru. Doposud se vycházelo z jeho písemností a těch je málo. Pouhých osm listů a Vojenský řád. Navíc vše formuloval jeho kaplan. Zjišťoval jsem si ale, jak se na něho dívali lidé, kteří ho prokazatelně znali. Psali o něm, že byl odvážný a statečný. A také horlivý, to znamená zapálený, a impulsivní. Nikdo nenapsal, že byl prozíravý, uvážlivý a moudrý. Byl to razantní, energický muž, bojovník.
Další jeho přívlastek je, že byl nejzvláštnější. Přídavné jméno se málokdy stupňuje, zde je namístě ale výjimka. Žižka byl tedy jedinečný, mimořádný člověk, jenž měl charisma, kterým se vymykal ze svého okolí.
Mnoho o něm prozrazuje jeho životní styl. Jako husitský hejtman se trvale nezdržoval ani v Táboře, ani v Písku nebo v Hradci Králové. Dnes by se řeklo, že byl polní velitel.
Proč se přidal na stranu husitské revoluce?
Jeho život byl do té doby problémový. Působil ve vojenských službách, měl za sebou zkušenost člena lapkovských skupin, kdy musel být připraven zabíjet. A také zabíjel. Když mu bylo šedesát, uvědomoval si, že je třeba myslet na spásu duše, aby nedošel pekelného zatracení. Plně se ztotožnil s husitským pojetím Božího zákona a obětoval novému poslání všechno. Zřejmě v domnění, že si na poslední chvíli zajistí Boží přízeň.
Petr Čornej
Řečeno slovy klasické filmové parodie: byl to padouch, nebo hrdina?
Posledních pět let nepochybně hrdina. Co se týče působení v lapkovských tovaryšstvech, z hlediska zákonů jednoznačně zločinec. I proto mu v roce 1409 král Václav IV. udělil amnestii v plném rozsahu.
Co o něm vypovídá skutečnost, že byl členem bojové družiny Matěje, řečeného Vůdce, který sám skončil pod popravčím mečem za loupeže páchané od Českého Krumlova přes České Budějovice, Kremži až po Dolní Rakousy?
Že se z důvodů, které neznáme, nepohodl s Jindřichem z Rožmberka, v jehož službách stál. A vypověděl mu nepřátelství. Vstoupil do družiny, jež se nechávala najímat šlechtici, kteří s Rožmberkem také měli spory.
Vypovězení nepřátelství znamenalo, že mu Žižka se všemi přáteli a příbuznými bude všemožně škodit všemi způsoby. Ale to byl hrdelní delikt. Takový spor patřil před zemský soud. Asi svou pohnutku považoval za čestnou, nicméně se ocitl mimo zákon.
A jak si vysvětlit, že ho v listu z 27. července 1409 král Václav IV. přijal na milost?
Víme, že minimálně tři členové skupiny Matěje Vůdce včetně jeho samého skončili na popravišti. Žižka nikoli. Zřejmě měl mocného přímluvce, a můžeme zase spekulovat, zda to mohl být Jan Sokol z Lamberka, v jehož službách potom působil, nebo Lacek z Kravař, tehdy politicky nejvlivnější moravský šlechtic a králův důvěrník. Vysvětluji si to tím, že někdo z tehdejších mocných měl na Žižkovi zájem a v jeho prospěch u krále intervenoval.
Při studiu jste jistě narazil na řadu bílých míst žádajících si doplnění. Třeba na postavu jménem Jehan Susque, muže z Čech působícího v letech 1407 až 1408 ve službách burgundského vévody. Prodal tam minimálně tři koně dovezené z Čech. Ono královské omilostnění se odehrálo pouhé dva dny poté, co v Praze burgundská delegace uzavřela výhodný sňatek s českou stranou. Co si o tom myslíte?
To je jedna z největších záhad. A nevysvětlitelná. Víme, že výslechy skupiny Matěje Vůdce jsou z první poloviny roku 1409 a mluví se v nich o konkrétních činech, kterých se měl Žižka před rokem dvěma dopustit. Přitom o něm dvacet let předtím nic nevíme.
V letech 1384 až 1406 se nám z českých pramenů zcela vytratil. Lze se domnívat, že sloužil v cizích službách i že dosáhl jistého postavení. To svědčí o tom, že to nebyl jen tak někdo. Jistou pověst i renomé zřejmě měl. Ale je to jen domněnka.
Petr Čornej
Vysvětlujete, že působení v čele vojsk chápal jako službu Božímu zákonu, možná svého druhu pokání. Jaké měl kvality a vlastně kouzlo, že získal takovou autoritu?
Mám za to, že na své spolubojovníky měl mimořádný vliv. Nevyvyšoval se nad nimi, spal v prostém stanu, neobohacoval se. Byl prostě příkladný, a to dělá moc. Navíc byl spravedlivý.
Funkce hejtmana neznamenala jenom vojenskou, ale i soudní pravomoc. Na něm záleželo, jakou kázeň bude mít ve vojsku a jakými prostředky ji bude prosazovat. A on v tom nerozlišoval společenské postavení.
Každému měřil podle provinění, nikoli podle společenské prestiže či dosavadních zásluh. A staral se o zdánlivě bagatelní záležitosti, jako když vymáhal peřiny a šatstvo, které si uskladnila paní Kučtajnová v Domažlicích, vdova po nějakém bojovníkovi. Proč by se o to měl zajímat vrchní hejtman? Takové činy mu jistě získaly autoritu a oblibu.
Kdybyste byl pedagogem na základní škole, jak byste Žižku i jeho význam charakterizoval?
Byl odvážný, statečný, čestný člověk. Vynikající vojevůdce. Jak byl horlivý, tak byl i nesmiřitelný, nekompromisní. Dokázal být ale na dnešní poměry nezvykle krutý.
V knize si kladete otázku, kde měl v té době žoldnéř a voják domov. Dá se říci, kde ho měl náš vojevůdce, který opravdu neprohrál jedinou bitvu?
Za revoluce ve vojsku, to je jasné. Žádná místa trvalého pobytu neměl. Od roku 1384 v jižních Čechách asi nic neměl, všechno prodal. Táhlo ho to k vojsku, sloužit ve zbrani.
Když se vrátil z Pobaltí, kde bojoval, získal místo ostrahy u dvora Václava IV. Nebyla to nevýznamná funkce. Členové ostrahy třeba ovlivňovali, koho panovník přijme. Od roku 1414 měl domov v Praze, ale od roku 1419 už zase ne…
Co jste nechal jako nevyřešený problém svým následovníkům?
Průběh Žižkových bitev. Všechny dochované zprávy nejsou od přímých účastníků, ale z druhé ruky. Nebo jsou od svědků vzdálených kilometr dva od místa bojů. Nemůžeme si myslet, že kronikář Vavřinec z Březové, intelektuál a překladatel, bojoval na Vítkově. Seděl za hradbami v Praze, i když měl okamžité zprávy. Bez poznatků archeologie středověku nelze žádné tehdejší bitvy, byť jen v náznaku, rekonstruovat.
Nevyřešená je též otázka Žižkových rodinných vztahů. Víme, že měl bratra a sestru, zřejmě dvě manželky, dceru. Ale prameny jsou torzovité, neúplné. Včetně nevěrohodnosti domnělých ostatků nalezených v roce 1910 v Čáslavi. Jsou tak zaneřáděné, že ani s využitím nejmodernějších metod z nich nelze nic zjistit.