Historik Michal Louč: Ďáblický hřbitov? Nejspíš nikdy nedokážeme identifikovat a oddělit všechny viníky a oběti

Vaše Kniha Ďáblický hřbitov: Místo paměti druhého a třetího odboje vyšla před dvěma roky. Ale kdy jste se Ďáblickému hřbitovu začal věnovat?

Dlouhodobě se zajímám o politické vězně z 50. let a na Ďáblický hřbitov přitom narážím opakovaně. Podrobněji jsem se mu začal věnovat zkraje roku 2020. Vyšlo to tak, že jsem si nejhorší dobu pandemie „zpestřoval“ zkoumáním hromadných hrobů. Původní studie pro magistrát se později změnila v knížku.

V čem je to místo pro vás jedinečné?

Jedinečný je hřbitov už z hlediska unikátní kubistické architektury. Druhá je rovina, že jde o „místo paměti“, jež vypráví o naší minulosti, i tom, jak si představujeme, že bychom se s ní měli vyrovnávat. Je to i místo plné protikladů a vlastně i mýtů, které postupně rozkrýváme. Další rovina významu hřbitova je důležitá pro pozůstalé.

To je až filozofická odpověď. Ovšem v souvislosti s Ďáblickým hřbitovem se spíš mluví o tvrdé realitě: o obětech komunistických represí.

Ano, mediální pozornost se v poslední době soustředí zejména na společné hroby u severní zdi, tedy území dnešního Čestného pohřebiště popravených a umučených z 50. let. V odlehlém koutě hřbitova podél severní zdi byly šachty, kam se, mimo jiné, tajně vkládala těla odpůrců komunistického režimu. Ale nejen jich. Drtivou většinu tam představují normální lidé. Z hlediska obětí totalitních režimů ovšem stále probíhá výzkum, kdo všechno tam je či může být pohřbený.

To se stále neví přesně?

Zásadně nás omezuje nedostatek pramenů. Nacisté i komunisté se snažili řadu věcí utajit, navíc část dokumentace v roce 1968 zmizela, údajně při požáru. Nejasná je proto situace zejména v případě protinacistického odboje. Po roce 1945 už si jsme o něco jistější a ve své knize jsem identifikoval nejméně 108 politických vězňů, kteří tam byli pohřbeni. Bílých míst je stále dost. Víme také, že kromě civilních osob a odbojářů ve stejném pohřebišti leží i kriminální vězni, kolaboranti a váleční zločinci.

Omlouvám se. Ještě vás vrátím k těm jednotlivým ostatkům. Odkud pocházely?

Většina pocházela z pražských nemocnic, porodnic, piteven. Bezdomovci, sebevrazi, opuštění lidé a ve významné míře i předčasně narozené děti. Do šachet se ukládaly i amputované končetiny a lidské plody. Místo v letech 1943–1961 sloužilo jako „sociální hřbitov“, takové městské hroby existují dodnes, ale zde bohužel došlo k jeho zneužití.

Co vím, není ani stále jasné, zda v Ďáblicích leží protifašističtí bojovníci. Mýlím se?

Zde se názory historiků dramaticky liší. Zatímco například Jaroslav Čvančara je přesvědčen o přítomnosti ostatků Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a dalších, jiní historikové jako Pavel Kmoch, Vojtěch Kyncl, Prokop Tomek a Petr Zídek vyslovili závažné pochybnosti. Zdá se, že to vyvolalo dost emocí, ale měli bychom být vděčni za věcnou kritiku, která nás může posunout. I já jsem nyní o dost skeptičtější, než když jsem knihu psal. Mimochodem dnes stále nevíme ani to, kde přesně jsou šachty z let 1943 a 1944.

Naopak jasné je, že hodně pochovaných zemřelo ve věznici na Pankráci. Není to daleko?

Při pohledu na mapu se to může zdát daleko, ale praxe byla taková, společné pohřebiště bylo právě zde. Na druhou stranu z hlediska utajování mohla být výhodná tehdejší odlehlost a malá intenzita používání tohoto hřbitova. Zároveň platilo, že ne každý z Pankráce směřoval automaticky na Ďáblický hřbitov. Byla to jen část ostatků.

Kdy se tedy Ďáblice začaly využívat pro „sociální“ potřeby?

Pohřbívání zde začalo 7. srpna 1943, po vyčerpání kapacity podobného pohřebiště na vinohradském hřbitově. A jelikož tam místa bylo hodně, sloužil hřbitov k těmto účelům až do roku 1961.

Proč se těla „jednoduše“ nepálila?

Ona se i pálila. Za druhé světové války je doloženo spalování ostatků obětí nacismu ve strašnickém krematoriu i jinde. Historik Pavel Paleček popsal, že když měli po válce ve strašnickém krematoriu kremaci popravení kolaboranti Otto Bláha a Robert Rychtrmoc, komunisté před budovou zorganizovali demonstraci, kde se skandovalo: „Čestná kremace – Bláha a Rychtrmoc – to je víc než moc!“

To prý mohlo napomoci změně praxe a odvážení těl kolaborantů do šachtových hrobů v Ďáblicích. Po únoru 1948 tato praxe pokračovala, přičemž rodiny zemřelých o tom často neměly potuchy až do sametové revoluce. Číst dopisy příbuzných, kteří ještě v 90. letech hledali ostatky svých blízkých, pro mě bylo šokující.

Byly ostatky svážené do šachet obvykle v rakvích?

Pochovávány byly v dřevěných rakvích. Pohřbívali je místní hrobníci, stejně jako na zbytku hřbitova. Vše se zaznamenávalo do indexové knihy, obsahující jména pochovaných a polohové knihy, zachycující přesné místo uložení každé rakve v šachtě.

Dodnes se dochovala dvoustrana polohové knihy, zachycující šachtu číslo šestnáct, ve které byl pod jménem Zoukal pohřben farář Josef Toufar. Díky ní bylo možné jeho ostatky najít a exhumovat. Vyčtete z ní, že v šachtě byla čtyři patra, v každém deset rakví. Každá rakev má své „políčko“. Tam, kde je v políčku víc jmen, šlo o děti. Zjistíte i to, odkud se tělo přiváželo. Nezdá se mi proto pravděpodobné, že by někdo do Ďáblic přijel s autem plným těl, vysypal je do jámy a odjel.

Což se mimo jiné objevuje v románu Petry Klabouchové U severní zdi, který vyšel na jaře a vypráví o dětských obětech komunistických věznic.

Knihu jsem nestihl přečíst celou, ale už jsem z ní značně rozpačitý. Zdá se mi, že přišla moc brzy, předběhla historický výzkum, takže hází na jednu hromadu historická fakta, mýty a fakticky smyšlené historiky. Opakuje třeba vyvrácený mýtus ztotožňující 43 jmen dětí z tzv. dětského hřbitova z 50. let s dětmi politických vězeňkyň z pankrácké věznice. Jiným příkladem je příběh dvojčátek Hirschových, který sdílel Petr Marek ze Spolku Bezkomunistů.cz.

Přestože média citovala jeho vyjádření obsahující mnoho podrobností o narození a úmrtí dvojčat v Pankrácké věznici, dle záznamů matrik ve věznici nikdy nebyla. Předčasně se narodila v Karlových Varech a zemřela v Nemocnici ochrany matky a dítěte v Praze-Krči. Autorka se na té smyšlené historce rozmáchla a rozepsala ji hned na několik stran.

Ještě vás vrátím k dětem z Ďáblického hřbitova. Tam lze říci, kolik jich bylo?

Děti z věznic jsou dodnes ne zcela objasněná věc. Vyšetřovatel Liška z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) v roce 2001 uvedl, že v letech 1948–1962 přišlo o dítě více než třicet žen prokazatelně odsouzených z politických důvodů. Podrobnosti neuvedl. Problém je, že když jsem se ÚDV na to šetření ptal, dostal jsem odpověď, že se z něj nedochovaly žádné údaje a pan Liška již nežije. Takže jsme vlastně stále na začátku.

Svědci mluví o vyšších číslech.

Když započteme i kriminální vězeňkyně, bylo jich více a nepochybuji, že přinejmenším část jich byla na tomto hřbitově pohřbena. Tím se vracíme k ďáblickým mýtům a 43 jménům z takzvaného dětského hřbitova z 50. let. Ty, které se podařilo dohledat v matrikách, neměly s věznicí nic společného. Naopak ve věznici narození a zemřelí Antonín Mašek a Božena Zahradníková na pomníčcích uvedeni nejsou.

Situaci nepomáhá ani současná pietní úprava, která je rovněž v závažném nesouladu s historickou realitou. Kolem pohřebiště zaznívá mnoho morálních apelů, ale že čestné pohřebiště obsahuje řadu chyb, včetně několika jmen retribučních a kriminálních vězňů, včetně vrahů, nechává mnohé překvapivě chladnými. V tomto ohledu jsem moc nechápal místy dost zavádějící kritiku nedávné soutěže na novou pietní úpravu.

Většina dětí pohřbených na Ďáblickém hřbitově tedy nejsou potomci vězeňkyň?

Drtivá většina jednoznačně představuje předčasně narozené děti z porodnic a nemocnic. Jen v roce 1950 bylo do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově pochováno 136 dětí zemřelých v Klinice péče o kojence v Praze-Podolí. A to je jediná nemocnice za jediný rok. Nejspíše jich jsou tisíce. Proto jsem v rámci soutěže o novou pietní úpravu pohřebiště zastával názor, že i tyto předčasně narozené děti, nebo bezejmenní a opuštění lidé, by si na místě zasloužili nějakou připomínku.

Proč je po smrti nepohřbili jejich rodiče?

Pravděpodobně byl převoz těla moc drahý. Uvědomte si, že porodnost i úmrtnost byly mnohem vyšší. Rodiče na ně nezapomínali, na šachtě některým udělali pomníčky a jména z nich jsou dnes právě spojována s vězněnými ženami.

Pokusme být přece jen konkrétní. Kolik je v Ďáblicích, v šachtách, pohřbeno lidí?

Uvádí se 72 šachtových hrobů, ale kolik to bylo lidí, dnes můžeme jen odhadovat. Archeolog Jan Havrda to odhadoval až na 20 tisíc osob.

Kolik v nich leží politických vězňů?

To zatím můžeme jen odhadovat, i když část jmen už naštěstí známe. Jisté je, že Ďáblicích nejsou hromadné hroby plné politických vězňů, ale ty ostatky – může jich být kolem dvou stovek – jsou v šachtách rozptýleny mezi mnohonásobně vyšším počtem jiných lidí.

Byl byste jako historik pro exhumaci těl v případech, kdy o to příbuzní stojí?

Exhumace v rámci celého pohřebiště mi přijde jako nesmírně komplikovaná věc. Finančně i eticky. Rozhodování by měl předcházet podrobný výzkum a veřejná debata. Když se při mých komentovaných prohlídkách ďáblického hřbitova bavím s návštěvníky, o nutnosti exhumace mají mnohdy pochybnosti.

Jak jsem zmínil, nejasná je situace u druhého odboje, ale uskutečnitelné mi to přijde zejména v případě části politických vězňů z doby komunismu, neboť u nich existují alespoň nějaké podklady.

Velmi tomu může napomoci i nedávný nález části indexové knihy Alenou Šimánkovou, Prokopem Tomkem a Adamem Hájkem. Zároveň si musíme přiznat, že nejspíš nikdy nedokážeme identifikovat a oddělit všechny viníky a oběti. Někteří v šachtách zůstanou a důležité je i informovat o komplikované historii a povaze ďáblického pohřebiště.

Může se vám hodit na Zboží.cz: U severní zdi - Petra Klabouchová