Článek
Ve své Husitské epopeji jste se dostal v šestém pokračování k době Jiřího z Poděbrad. Co pro vás tato postava znamenala ještě před psaním románu?
Cesta k moci není nikdy cestou pravdy a lásky. Je to kombinace ctižádosti a odpovědnosti, provázejí ji skutky vznešené i takové, o kterých je lepší pomlčet. Tohle si prožil každý panovník, středověký i novověký, ty současné nevyjímaje. Snad jen s tím rozdílem, že míra ctižádosti a neodpovědnosti je dnes mnohem větší než kdysi.
Jiří z Poděbrad je panovník, který dokáže při psaní budit emoce. Je hrdý a pyšný, ale má i své lidské slabosti. Moc jsem se těšil, až se dostanu k jeho době, protože jsem si to vše mohl po jeho boku jako autor prožít.
Co z jeho aktivit považujete za hlavní?
Vlády se ujal v době, kdy měly Čechy cejch kacířské země, což byla tehdy nálepka snad ještě horší, než jakou dnes mají státy, které nectí Brusel a nechtějí přijímat uprchlíky. Velikost Jiřího z Poděbrad byla v tom, že dokázal obratně lavírovat a za nesmírně složitých mezinárodních i vnitřních podmínek udržet většinu z toho, co naši předkové vybojovali.
Proslulá jsou jeho slova, že on, jeho rodina a děti budou za svobodu země a víru bojovat i za cenu vlastních životů. Každý vládce myslí samozřejmě na vlastní prospěch, to není lidská nectnost. Podstatné je, aby současně myslel na svou zem a svůj národ. Jiří z Poděbrad byl na dlouhá staletí poslední vlastenec na českém trůnu.
Od smrti Jana Husa uplynulo půlstoletí. Měnily se generace husitských bojovníků. I vaše literární rodina Prokopů se proměňuje, starší odcházejí, nastupují mladí. Jak se dívali na boje svých otců?
Ta doba nebyla myšlenkově dekadentní jako ta dnešní. Tradice se stvrzovala krví a děti se dívaly s hrdostí na skutky svých předků. Nikoho nezajímaly řeči, zda náhodou někdo neporušoval práva sousedů. Rozhodoval výsledek. Život byl boj o místo na slunci. A víra – je jedno, zda v boha, ve vlastní národ či v úspěch – byla rozhodujícím kritériem.
V mé epopeji jsou děti vděčné rodičům, neboť všichni tehdy ctili zásady desatera. Vlastní štěstí spojovali s pevností víry a svobodou vlasti. A ona to není jen idea literární. Platí i dnes.
Nechci se dopouštět násilné aktualizace s dobou, kdy se papež snažil proti českému králi poštvat krále uherského. Není proč dnešní Brusel srovnávat se silou papežského vlivu. Ale jak se tehdy nejvíce projevovaly rozdílné zájmy jednotlivých království?
Tahle paralela je přesná, jen s tím rozdílem, že dnes se nebojuje za křesťanskou víru, ale za víru jakéhosi podivného evropanství, k němuž patří představa, že je třeba zničit téměř vše, co naši předkové vybojovali.
Papež chtěl v patnáctém století chránit dogmatickou podobu křesťanství, bojoval proti změnám víry, které vycházely z přání velké části evropského křesťanstva. Chtěl tedy konzervovat to, co už bylo neudržitelné.
Dnes je jiná situace. Brusel nic nekonzervuje, chce naopak bořit evropské tradice a vytváří ideologii, která naprosto nerespektuje dosavadní hodnoty. Není to snaha něco zlepšovat, je to snaha bezhlavě měnit civilizaci bílého muže. K těmto snahám se připojuje i současný papež. Žijeme v době bláznů, kteří chtějí zahubit vlastní dějiny.
Rozdělení českého národa bylo v minulosti hluboké. Jak se dařilo zasypávat pomyslné příkopy mezi jednotlivými, převážně nábožensky rozdílnými částmi společnosti?
Hluboké příkopy byly vykopány ve jménu ideologie, a stejně jako dneska nejsme schopni diskutovat s těmi na opačném břehu, neuměli to ani tehdy. Ale byla to katastrofa, takže my bychom stejnou chybu opakovat neměli. Tehdy tu nenávist živili fanatičtí kazatelé, dnes jejich roli převzali aktivisti, nafoukaní komentátoři a sobečtí politici. Příkopy nekopou normální lidé, ale ti, kteří se pasují do role ochránců pravdy a ideologie. Na jejich zaslepenost však nakonec vždycky doplatí prostý lid.
Co považujete za největší výdobytek husitského hnutí?
České kališnictví stálo u zrodu evropského protestantismu. To je zásluha, kterou mu nikdo nevezme. I Martin Luther se odkazoval na Jana Husa. Protestantismus, to byl historický průlom do myšlení středověké Evropy. Nešlo přitom o ideologickou inovaci, ale o návrat do situace před IV. lateránský koncil. Narovnávalo se to, co papež a jeho věrní pokřivili. Byla to změna, která předznamenala novověk rozhodně významněji než objevení Ameriky.
Platilo i tehdy, že o majetek jde až na prvním místě?
Lidé chtějí vždycky zbohatnout, není to nic špatného. Od té doby, co byly vynalezeny peníze, neexistuje lepší způsob, jak odměnit úsilí a snažení. Jenže rozdíl proti dnešku tu přece jen je. Kdo nějaký majetek získal, věděl současně, že ho musí chránit. Ruku v ruce s tím tedy kráčela odpovědnost. V zemi, která ztratí svá práva, majetek nic neznamená. A proto se šlechta vždycky chovala odpovědně, navzdory tomu, že usilovala o majetek.
Co k nám z té doby promlouvá jako aktuální poselství?
Mírou svobody je právo na nesouhlas s vrchností a ideologickými dogmaty pánů. Pokud se tedy někdo cítí být Čechem, je to dar, nikoli xenofobie.
Na co se čtenáři mohou těšit v dalším dílu?
Poslední, sedmý díl vyjde na podzim roku 2018 a uzavře osud několika generací Prokopů, ale také obou bratranců, kteří čtenáře jako kronikáři celou ságou provázejí. Končit bych chtěl Kutnohorským náboženským smírem, který s definitivní platností uzavřel válku o kalich.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: