Článek
V Soluni se snaží zkoumat, co nového se urodilo na Balkáně, kde sice peníze na filmové projekty z nebe zrovna nepadají, ale kde bouřlivá historie se vždy o silné a srdceryvné příběhy postará. Turecké epické drama Yesima Ustaoglu Čekání na mraky (Bulutlari Beklerken) je toho dobrým a obrazově působivým příkladem.
Stará žena Aishe žije v Turecku a pochází z generace Řeků, kteří byli na konci první světové války pozabíjeni nebo násilně vyhnáni za hranice. Přišla tehdy o rodinu, změnila jméno a mohla zůstat, ovšem svůj původ musela po léta skrývat. Svůj život prožila v horském ústraní, v bolesti a pocitu viny, že kdysi neochránila mladšího bratra. Najednou ale zjistí, že její bratr žije v Řecku.
Kurosawa horory už točit nechce
Film hraje na silné emoce a historické povědomí balkánské tragédie, nakonec ústí v drama opětovného shledání lidí, kteří sice mají společnou krev, ale ne společné fotografie.
Naopak japonský filmař Kiyoshi Kurosawa (1955) patří k umělcům, v jehož snímcích se to sice rovněž hemží mrtvými, hororovým napětím a oživlými duchy - ale o poznání zábavněji, spíše k ukojení výstřední fantazie diváků. Mezi jeho filmy patří Pavoučí oči (Kumo no hitomi, 1998) či Hadí cesta (Hebi no michi, 1997).
V Soluni uvedl snímek Pulz (Kairo), který byl vstřícně přijat. Kiyoshi Kurosawa, jmenovec legendárního filmaře, si vydobyl respektovanou pozici mezi světovými filmaři. Přesto dnes mluví o změně: "Nechci, abych byl považován pouze za autora hororových filmů, chtěl bych v budoucnosti jít dál. Horory jsou sice velmi populárním filmovým žánrem a já jsem na nich vyrostl, ale mám pocit, že už jich mám trochu dost," uzavřel Kurosawa.
