Historička Maha Alrasheed: Rozumíte-li našim básním, chápete i naše dějiny

Scházíme se v pražské rezidenci, která pro potřeby ambasády před lety vyrostla mezi řadou secesních vilek. Hned, jak do ní vejdu, se ocitnu v jiném kulturním světě. Prostřený stůl nabízí datle a pro Evropana netradiční kávový nápoj, qahwu.

Dominují v něm chutě světle pražené kávy, hřebíčku a kardamomu. „Toto bývala snídaně mých předků,“ popisuje pochoutky má hostitelka. Během našeho vyprávění se nejednou zadívá na velké obrazy nedaleko krbu, které zdobí stěny prostorného domu. Jsou na nich beduíni odpočívající v poušti.

Při pohledu na krásné obrazy mě napadá první otázka. Jak stará je tradice výtvarného umění v Saúdské Arábii? Vím, že islám zobrazení živých bytostí od začátku nepovoloval.

Jsou ale tací, kteří toto nedodržují, a časy se mění. Výtvarné umění je tak i u nás na vzestupu. Rozvíjí se. Obrazy, které si právě prohlížíte, mi mou vlast stále připomínají. Ráda si je prohlížím. Byly tu už v době, kdy jsme se nastěhovali.

Vím, že učíte na vysoké škole. Co přesně?

Učím historii, studenty obou pohlaví. Vedu konkrétně vysokoškolské práce. Mám tedy to štěstí, že mohu pracovat na dálku. K mým pracovním prostředkům proto patří nejrůznější video, on-line rozhovory, během nichž řešíváme se studenty odborné problémy.

Jsem v roli jejich školitelky, která je má dovést k úspěšnému sepsání, obhájení jejich magisterských prací. Dávám jim nejrůznější rady, návody, jak v jejich vědeckých tématech pokračovat, co vynechat.

Tento princip funguje na všech univerzitách. Kolik času ale v Česku trávíte, abyste zvládala být i fungující pedagožkou na Univerzitě Krále Saúda v Rijádu?

V Česku jsem zhruba polovinu roku. Funguji obvykle v režimu: tři měsíce tady a dva měsíce doma. Vedle práce mám v Saúdské Arábii totiž i maminku, které je už starší, nemocná a já se o ni proto jako dcera starám… Domů jsem se ostatně vracela i z New Yorku a z Ukrajiny, kde můj muž v minulosti jako diplomat pracoval. Cestování mi nevadí. Patří rovněž k mé profesi. Hodně materiálů, jež pro své studie, bádání potřebuji, je v zahraničních archívech. Kvůli výzkumům jsem tak pobývala mimo jiné v Egyptě, ve Velké Británii.

Na jaké téma se odborně zaměřujete?

Od začátku svých studií se věnuji moderní historii. Postupně jsem se zaměřila na palestinskou otázku, následně na vztahy mezi Egyptem a Spojenými státy v období mezi lety 1957 až 1967. Mám z toho i titul Ph.D.

Zmiňujeme rijádskou univerzitu. Pro nás, Čechy, funguje asi jinak, než jsme zvyklí. Mohou na ní například studentky a studenti studovat společně?

Ne, v naší zemi to zvykem není. Přednášky jsou stále určené mužům a ženám, mají je oddělené. Ale další podmínky mají zcela stejné. Nikdo není ve vzdělávání ošizen. O to se v posledních letech zasloužil hlavně král Salmán bin Abd al-Azíz (vede zemi od roku 2015 - pozn. red.) a korunní princ Muhammad bin Salmán. S ním nastaly v Saúdské Arábii velké změny. Ženy získaly podobná práva jako muži. I já tak mohu vést vysokoškolské práce studentů-mužů.

Mluvíme o vaší domovské univerzitě v Rijádu. Jak je velká?

Začnu trochu zeširoka. Univerzita Krále Saúda je nejstarší institucí svého druhu na Arabském poloostrově. Začalo se na ní vyučovat v roce 1957. A v současnosti na ní můžete studovat opravdu všechno, na co si pomyslíte. Od filosofie, čínštiny přes medicínu až po historii.

Naši absolventi pak míří často do zahraničí, proto je jejich studium zaměřené i na výborné zvládnutí angličtiny. A jak je velká? Studuje na ní kolem 63 tisíc lidí (pro srovnání na Karlově univerzitě je to cca přes 50 tisíc lidí - pozn. red.).

Angličtina má odlišnou abecedu než arabština. Jak je těžké pro vás, Saúdy, zvládnout latinku?

Když chcete, všechno jde. Sama také vnímám, že se vše liší generace od generace. Mladí lidé už v angličtině žijí, je přirozenou součástí jejich životů. Mnozí Saúdové mluví navíc více světovými jazyky, angličtina bývá takový základ. Na univerzitě se proto mnohé předměty přímo v ní vyučují. Mnohé saúdské děti se ji navíc učí odmalička. I v tomhle se naše země otevírá světu.

Ještě vás vrátím k profesi. Jaká témata teď vaši studenti nejčastěji zpracovávají?

Píšou o tom, co je baví. Jako pedagožka ale vnímám v jejich výběru témat jistý posun. Přišel tak před deseti patnácti lety. Drtivá většina z nich chce psát témata zachycující dějiny naší vlasti, země, v níž žijí.

Dřív to tak nebylo?

Jak vidíte na mém případě, spíš ne. Moje generace i ty předchozí se hodně soustředily na odborná témata týkající se vztahů s vnějším světem, se sousedy, se světovými mocnostmi. Mladou generaci zajímá rozhodně víc než tohle naše kultura, tradice, dějiny. Chtějí o nich ostatně slyšet už na středních, základních školách. Chtějí vše také šířit dál, do světa, aby i jiní lidé než Saúdové věděli, jak je u nás krásně.

Zažíváte v tomhle směru národní obrození?

Vypadá to tak. Hodně lidí chce vědět, jak žili naši předci. Asi není divu. Žijeme v zemi, která se dost dlouho od ostatního světa lišila. Přírodní podmínky tu byly docela tvrdé. Což se odráželo v tradicích, ve způsobech, jak se u nás dalo (pře)žít. Naše kultura se proto vyvíjela izolovaně. Fungovala uvnitř komunit, cizích vlivů v ní příliš neobjevíte…

Ale aby to neznělo smutně, uzavřeně. Naše kultura se přesto vyvíjela, hlavně v orální tradici. Patří k ní i unikátní hudba, kterou miluji. Pouštívám si ji často i v Praze. Skladby nebývají nijak kompozičně složité, zní až velmi smutně, ale zasáhnou vás. Připomínají mi domov.

Ten je z Prahy daleko. Mimochodem, co si s sebou balíte do nových destinací, kde váš muž pracuje?

Knihy. Čtu všechny žánry. Mám ráda klasické příběhy, romány, tituly z historie, ty, co se týkají politiky… Některé vyšly v cizině, ale řada z nich byla publikována v Saúdské Arábii. Naše literatura za světem v ničem nezaostává.

Jak jsem říkala, příběhy se u nás vyprávěly po staletí. Já osobně mám ráda i egyptského spisovatele Nagiba Mahfouze, který byl výborným pozorovatelem arabské společnosti. Miluji také arabskou poezii. Rozumíte-li naším básním, chápete i naše dějiny. Jejich tvůrci dokázali zachytit zásadní události s přesností a v pravdě.

Zkoušela jste své znalosti, dovednosti nabídnout některé z našich univerzit?

Zatím jsem v tom moc nepokročila, ale tohle by mě z hlediska pedagožky zajímalo. Vím, že se v Praze učí arabistika i na Karlově univerzitě. Podobná spolupráce by podle mě mohla být zajímavá pro obě strany…

O umění, kulturu se jinak zajímám všude, kde žiji. U vás jsem si proto mimo jiné prohlédla expozice Národní galerie. Nadchla mě. Jak jsem říkala, některé islámské sekty byly proti tomuto druhu umění. Pro mě je tak stále fascinující vidět obrazy staré stovky let zachycující jiné tradice, zkušenosti. Přináší mi vedle uměleckého zážitku neznámé události, neznámá témata z dávných časů.

Mnozí Evropané mají naopak arabskou kulturu spojenou s krásnými mozaikami, květinami, se zlatými šperky. To stále přetrvává, ne?

Ano, šperky, mozaiky krásné máme. Jsou symbolem určitého společenského postavení. Jen zlato ustoupilo v těch nejvyšších kruzích ze svých pozic, víc cení diamanty. Z pohledu žen není smyslem „mít na sobě co nejvíc šperků“. Hledí se spíše na jejich kvalitu než kvantitu a s tím mnohdy přichází jednoduchost.

Jsme zase u žen. Cítíte se ve své zemi rovnoprávná mužům?

Ano! Saúdská Arábie vážně prochází v posledních letech řadou vážných změn. Neexistuje mimo jiné to, abych jako žena, pedagožka na univerzitě, měla za práci méně peněz než kolega. Máme i stejné podmínky k práci. Ženy už také nepotřebují k cestě do ciziny souhlas mužů, manžela, mužského příbuzného. Mohou jet tam, kam chtějí. To je možná největší revoluce, k níž došlo a jež s sebou spontánně přináší další společenské změny.

Souhlasí s nimi všichni?

Ze začátku s tím někteří problémy měli. Poměrně rychle ale změny přijali. Také mé ženské příbuzné studují ve Spojených státech, ve Velké Británii… Naopak Saúdská Arábie se otevírá cestovnímu ruchu, cizincům. Přijeďte a uvidíte, jak je u nás krásně, jak krásná je naše kultura.