Článek
Jak jste se ocitly ve filmu Amerikánka?
Beretová: S Viktorem Taušem se znám velmi dlouho. Už v původní Amerikánce jsem zaskakovala v roli Emy za těhotnou Terezu Rambu, spolu s dalšími herečkami. Tehdy jsem také četla scénář k filmu a poté mi v něm Viktor nabídl roli Amerikánky.
Žáčková: Já jsem se s Viktorem poznala až při práci na filmu Zrádce. A asi o rok později potom mi nabídl ve filmové Amerikánce roli Eminy matky Olgy.
Beretová: K tomu musím dodat, že když jsem dočetla scénář, tak jsem Viktorovi řekla, že Olgu nemůže hrát nikdo jiný než Lucka.
V čem je filmová Amerikánka jiná než ta divadelní?
Beretová: Příběh je stejný, ale tím, že je to film pracující s životní pravděpodobností, tak Emu nemůžou hrát dospělé herečky, ale holky v dětském a dospívajícím věku. Já hraju Emu až s jistým věkovým odstupem, když už opustí dětský domov. Tak se v projektu ocitly děti, a to děti z různých dětských domovů, ale i z úplných rodin.
Jak děti ovlivnily původní příběh Amerikánky?
Beretová: Byla jsem už při jejich výběru na castinzích, ale ony to vlastně ani castingy nebyly, měly formu workshopů, kde jsme se obě s dětmi seznamovaly. A to trvalo dva roky.
Žáčková: Původně šlo o to zjistit u dětí jejich herecké schopnosti, ale jak je Viktor začal blíž poznávat, tak ho jejich příběhy a handicapy zaujaly natolik, že pronikly do rolí samotných a začaly formovat příběh i postavy.
Beretová: Viktor vyzkoušel přes tisíc dětí, ale nakonec si nevybral ty, které umějí zahrát postavu, ale šel po jejich osudech a slabostech. Jenže do konkrétního příběhu Amerikánky nebylo možné jejich příběhy zakomponovat, a tak vzniklo představení Snowflakes, kde autentické výpovědi dětí dostávají hlavní prostor. Každé z dětí je vlastně Amerikánkou vyrovnávající se se svými handicapy. Jejich texty vycházejí ze dvou otázek, které jim Viktor položil: Jak jste se dostaly do tohoto filmu a kde se vidíte za dvacet let? Z odpovědí vznikal scénář Snowflakes.
Jak jste se s dětmi sžívaly?
Beretová: Rozhodně jsme nechtěly být herečky, které je učí hrát, ostatně nikdo z nás neví, jak se má „správně“ hrát. Od začátku šlo o to vytvořit dětem prostor, v němž se budou cítit bezpečně, budou k nám mít důvěru, aby se mohly otevřít a hledat svou autenticitu. O všem jsme s nimi velmi otevřeně mluvily. A to i o nepěkných věcech.
Žáčková: Velkou roli při tom hrálo pravidlo přijetí každého člověka, to jest, že nikdo nikoho nesoudí, ale maximálně ho chápe a přijímá. Jen v bezpečném nesoudícím prostoru mohlo něco podobného vzniknout.
Co vám ta setkání přinesla osobně?
Beretová: Děti mě svým chováním neustále usvědčovaly z mých slabostí, namyšleností, lpění na věcech nepodstatných. Když vám patnáctiletá holka z dětského domova vykládá o svém životě plném problémů, jaké si nikdo z nás nedovede představit, a ona vás přes to všechno ujistí, že to zvládne a bude žít, tak vás to nutně zasáhne.
Žáčková: I mě děti usvědčovaly z mých mindráků, komplexů a malých věcí ve mně. A to do té míry, že jsem ze začátku chtěla z workshopů odejít, protože jsem měla pocit, že jim nemám co nabídnout. Byl to pro mě velký boj.
Je těžké vztahy navázat, ale těžší musí být se od problémů dětí odstřihnout, protože prostě nemůžete vyřešit osud každého z nich. Měly jste to tak?
Beretová: Pro mě bylo nejtěžší zkouškou právě udržení si hranic. Mám ta děcka strašně ráda, ale vím, že si musím od jejich osudů udržet jistý distanc a nebrat zodpovědnost za něco, co mojí zodpovědností není. A myslím, že i ony to vědí a chápou, že nejsme jejich rodina. V praktických věcech spojených s jejich osudy nám velmi pomohl Nadační fond Veroniky Kašákové, která má s řešením podobných problémů své zkušenosti i potřebné kontakty.
Žáčková: A také celý tým kolem Amerikánky. Nikdo nezůstal stranou.
Beretová: Ve scénáři je věta, že jde o spolupráci skrze všechny, skrze jednoho každého. To je podle mě heslo celého dvouletého, divokého, dost šíleného i nesmírně krásného balábile.
Žáčková: Chtěla bych ještě připomenout, že velkou roli sehrála v projektu i živá hudba, která nám pomáhala skrze tanec a pohyb uvolňovat napětí a stres, který to vše také provázel.
Co vám Amerikánka dala jako herečkám?
Beretová: Pro nás to byla a je zkouška pokory, protože to není projekt náš, ale dětí. My jsme tam jenom pro ně, sloužíme jim, ale je to krásná služba. Ale ono tady víc než o herectví jde o autenticitu. A myslím, že herectví nás obou spočívá právě na těchto základech.
Žáčková: Určitě nás to obohatilo nejen osobně lidsky, ale občerstvilo to i naše herecké prostředky, cesty a způsoby vyjadřování. Byl to nesmírně silný zážitek, se kterým jsme se zatím ani jedna nepotkaly. Doufáme, že to stejně zasáhne i diváky.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina