Článek
Osm herců, čtyři ženy a čtyři muži, tvoří jedno herecké tělo. Rozdíly pohlaví stírá unifikovaný černý oblek, polobotky, úzký knírek a patka s pěšinkou – Hitler nebo Chaplin? Zřejmě oba, protože Kriegenburgův Proces je právě tak groteskní jako hrůzný. Všichni jsou klauni a hlavně všichni jsou Josef K., v jehož roli, stejně jako v ostatních, se neustále střídají.
V prudkém tempu hrnou na diváky masu téměř neškrtaného Kafkova textu, takže divák nestačí vnímat, kdo právě mluví. Pokud Kafku nečetl, má smůlu. Titulky číst nestíhá, a pokud ano, pak si zase musí odepřít pohled na jeviště.
Kreace na pohyblivé točně
A to by byla škoda, protože mnichovští herci jsou naprosto úchvatní. S lehkostí zvládají množství textu i složité pohybové kreace na točně, jež se nejen otáčí, ale po vzoru pouťových atrakcí i zvedá do téměř kolmé polohy.
Herci se na ní drží pomocí rafinovaných úchytů, kloužou, sjíždějí, padají a zase se vytahují na nebezpečnou plochu. Točna zarámovaná v trychtýřovém výhledu vyvolává asociace od zřítelnice olbřímího oka přes dno výlevky, kde se v panickém víru točí lidské smetí, až po kluzkou zeměkouli, na níž se lze udržet jen s vypětím všech sil.
Toto „teatrum mundi“ je velmi působivé, nicméně kolektivní duch hereckého oktetu zamlžuje kafkovské téma jedince semletého mocí. V této inscenaci jsou všichni mocí a všichni oběťmi. Až v samotném závěru trčí ve středu točny Josef K., jediný a jedinečný, roztažený uprostřed kruhového divadla světa se surově krvavou ranou v hrudi.
Kriegenburgova inscenace je velmi působivá, zároveň (zejména v první polovině) i únavně zahlcující a tím pádem i jednotvárná. Mnichovští herci jsou ale strhující.