Herečka Veronika Korytářová: Zase role chlapa? Já se strašně divím a manžel se baví

Teď možná už ano, ale když jsem vyrůstala, byly Beskydy méně turistické oproti tomu, jak jsem poznala Jizerky. Máme chalupu, kde nyní můj tatínek už trvale žije, na jednom z mála obydlených kopců v České republice, na Soláni.

Kdysi jsem se v tamních lesích potulovala úplně sama. Dneska je to kulturně malířská mekka Valašska, kam míří hodně lidí. Klid, na nějž jsem byla zvyklá, částečně zmizel. Někdy mi ty prázdné stráně opravdu chybí. Asi jsem v tomhle nostalgická, ale nechci na nich vidět čtyřicet zaparkovaných aut. Naštěstí stále vím o místech, kde lidé nejsou, kde si odpočinu.

To víte, že ano! Jsme nejlepší kamarádky od dětství. Máme se velmi rády. Jezdíváme spolu na dovolené, teď už i s našimi dětmi. Jsme v kontaktu nepřetržitě.

Však to taky neuvěřitelné je. Sen hrát jsme sdílely odmala. Ani nevím, která z nás s tím jít na konzervatoř přišla jako první. U přijímaček jsme poté uspěly obě, což byl skutečně zázrak. Naše kamarádství se společnou profesí jen utvrdilo.

V podstatě nechybí, Liberec vnímám jako skvělé místo pro život. Co mi schází, jsou někteří lidé, rodina, kamarádi, zůstali na Moravě. Při návratu na Valašsko vnímám jistou nostalgii, když se procházím ulicemi a místy, kde vidím samu sebe jako malou holku…

Jsem hlavně ráda, že mám stálé angažmá. Myslím si, že kariéra na volné noze není nic pro mě. Mohu sledovat své spolužáky, kteří se touto cestou vydali a kteří to neměli a stále nemají snadné. Na konzervatoř jsem navíc šla hlavně kvůli tomu, že jsem si přála hrát divadlo. A v Liberci mi to umožňují. Obávám se, že kdybych na role, které dostávám tady, čekala v Praze, nemusela bych se dočkat nikdy. Vyvolených herců, kteří tam prorazí, vážně není tolik.

Možná štěstí, možná jiné věci… Jisté je, že herců je hodně, školy každý rok vychrlí nové a nové. Mít angažmá je tak pro řadu z nich, z nás výhra, životní jistota.

Troufám si říct, že ano. Opera posbírala už mnoho cen na Festivalu hudebního divadla Opera, činohře se daří na Festivalu smíchu v Pardubicích, všechny tři soubory mívají své zastoupení v nominacích na Thálie. Ale dobré divadlo se myslím nepozná primárně jen podle toho, kolika cenami je ověnčeno. Dobré divadlo je tehdy, když se k vám divák vrátí opakovaně, rád.

Z řad předplatitelů jsou to nejspíš stále senioři z Liberce a jeho okolí… Možná se mýlím, ale zdá se mi taky, že doba předplatných je pomalu na ústupu. Dnes stačí párkrát kliknout a večer sedíte v divadle. Takto k nám přichází celá řada lidí, od starších až po studenty, což je skvělé.

Myslím se, že se na ní nezměnilo nic. Sošku beru jako ocenění za jednu konkrétní roli. V naší profesi člověk s každou rolí začíná od nuly. To, že nějakou cenu dostanete, neznamená, že i další práce se poveze na vlně předchozího úspěchu, že vůbec přijde.

Budu upřímná, v koutku duše jsem čekala, jestli mi získání ceny pomůže pootevřít jiné dveře. Jestli se mi podaří se dostat i k jiné práci. Ale žádný zájem o svou osobu jsem nezaznamenala. Definitivně jsem pochopila, že se člověk musí nabízet sám. Což je věc, kterou úplně neumím.

Soustředíme se na určité milníky celého jeho života. Představujeme jej především jako člověka, nemapujeme jeho hereckou dráhu. Zjistila jsem, že jeho soukromý život není všeobecně znám. Alespoň se mi to potvrdilo během rozhovoru s vrstevníky. Mnohdy ani netušili, co vše za sebou měl, co zažil.

Mimo jiné. I my se v představení dostáváme na horskou chatu, ale ne do Krkonoš. Hra se hraje v Liberci, takže se reálie trošku upravily a my se s Burianem dostáváme v tomhle období jeho života do Jizerek, jež máme z divadla blíž.

Vypnout? To ani ne. Postupem času, jak mužských rolí přibývalo, jsem zjistila, že se v mužských rolích cítím daleko svobodněji. Každý vidí, že nejsem muž, na první pohled. Můžu s tím pracovat. V těchto případech totiž neexistují žádná pravidla, jak roli uchopím, jak ji budu hrát. Mám pocit, že paleta barev, po nichž mohu sáhnout, je velmi široká. Mohu začít s jakoukoli, odkudkoli. Ale samozřejmě režisér se mnou pracuje jako s herečkou.

Ale jo (smích). Já se tomu strašně divím a on se baví.

Jsem přesvědčena, že už mě žádná taková role nečeká. Mám dojem, že nápad obsadit mě do další mužské role by se jevil už jako sežvýkáný, zrecyklovaný… A do toho by se žádnému režisérovi asi moc nechtělo.

V rámci příprav důkladně asi deset. Nesnažila jsem se sledovat jeden za druhým podle data, kdy vznikaly. Vybírala jsem si je namátkově, intuitivně. A zároveň se přiznám k tomu, že jsem předtím jeho filmy, lépe řečeno jejich děj, téměř neznala. Samozřejmě jsem věděla, kdo Vlasta Burian byl, ale v mých očích byl hlavně Atakdále z pohádky Byl jednou jeden král. Filmy pro pamětníky jsem moc nesledovala.

Po zhlédnutí těch zásadních z jeho tvorby musím shrnout, že jsem v nich kouzlo našla. Nejvíc se mi pak asi líbily Nezlobte dědečka (1934) a U pokladny stál… (1939).

Ano, je to ten důvod. Teď je mě zkrátka potřeba jinde. Ono se to tak zvláštně sešlo. Jsem možná jediná herečka, která dostala Thálii na mateřské (smích). Ale je fakt, že už pomalu nějakou práci vyhlížím a před létem bych se měla i dočkat. Ačkoliv vím, že ten čas, kdy jsem doma s miminkem, strašně rychle uteče, jsem ráda, že si občas můžu jít zahrát do divadla. S předchozími dětmi jsem byla doma pět let a po této zkušenosti jsem se rozhodla, že už tak dlouhou pauzu, pracovní i sociální, mít nechci.

V současné době je vážně můžu pozvat jen na Buriana. Toho jediného jsme se v Liberci rozhodli nepřezkoušet. Ostatní mé role se přezkoušely, aby se hry mohly hrát dál… Ale mám dojem, že teď máme skvělý repertoár a podařené inscenace. Bylo by hezké, kdyby naše divadlo navštívili i lidé, kteří přijedou třeba na jarní prázdniny do Jizerek. A jeden večer se skutáleli dolů do města na nějaké představení, to by bylo moc fajn.

Pokud mě pozvou, budu moc ráda. Ani bych to nenazvala prací, je to prostě jenom radost. Světlá pod Ještědem, kde vše probíhá a kde spisovatelka žila (v letech 1853-1865, pozn. red.) je obzvlášť v květnu nádherná. Odkaz Karolíny Světlé se tady nabízí v mnoha podobách. V divadelním představení, v tanci, v dobových módních přehlídkách, v přednáškách, v živých čteních z jejího díla i osobní korespondence. Je to vždy moc příjemné setkání. Pokud chtějí lidí za kulturou a nechtějí vyrazit přímo do divadla, vřele jim tuto akci doporučuju. Světlá si váš zájem a čas zaslouží. Je krásná, stejně jako její okolí.