Herečka Vanda Hauserová: Jsem zkrátka intuitivní

Když jsem kdysi byla na konzervatoři, o Edith jsem psala diplomovou práci. Zpívala jsem tehdy šansony, studovala francouzštinu a to se mi spojilo. Poté, zhruba před deseti lety, jsem se rozhodla, že vytvořím šansonový recitál. Nápad udělat představení v divadle Kampa přišel později. Předloni mi můj scénář pomohla dopsat Iveta Dušková a pak celé představení zrežírovala.

Příběh Edith Piaf je neuvěřitelný. Byla neskutečný živel na to, jak byla malinká. Své písně nejen zpívala, ale žila je i v reálném světě. Také mě udivuje, jak měla svůj poměrně krátký život pestrý. Hlavním tématem pro ni byla láska. Láska jako zdroj všeho, a to nejen k mužům. Láska jako taková. Potřebovala ji k životu a sama ji žila. A to se také odrazilo v naší hře. Je to mnohdy emočně vypjaté, od smíchu až k slzám.

Edith Piaf jako divadelní role je pro mě náročná v emocích. Navíc zpívám asi deset šansonů, a abych si udržela činohru, emoce a zpěv, musím mít míru. Proto si její osobnost nemůžu připustit úplně k tělu. I tak jsou to pro mě ale velmi intenzivní emoční vlny. Kdybych si ji připustila k tělu víc, pak bych možná představení ani nebyla schopná dohrát.

Ona například dva dny probrečela, pak šla do hospody a dávala se dohromady. Celý její život plynul neustále nahoru dolů. My na to máme hodinu a půl, což je opravdu krátký čas. Pokud se ptáte, zda byla v něčem slabá, tak přemýšlím, jestli ji vnímám jako slabou ženu. Spíše ne. Její slabost každopádně spočívala v tom, že měla hodně partnerů, kterým mnohdy ubližovala, a sama se zabíjela alkoholem a drogami.

Někdy mi to přišlo náročné více, někdy méně, ale spíše mi to připadalo pestré. Zkoušení mi přinášelo radost. Byla to pro mě změna proti pískovišti, protože jsem dlouhou dobu byla jen doma s dětmi. Divadlo jsem na několik let dala k ledu a teď se k němu postupně vracím. Smekám před herečkami, které mají děti a do toho pracují. Je to náročné.

Tenkrát jsem studovala hru na klavír, a když jsem byla ve druhém ročníku, přetížila jsem si kloubní jamky. Jednoduše řečeno jsem si přehrála ruce. Cvičila jsem tenkrát opravdu hodně a docela jsem měla i našlápnuto, vyhrála jsem i několik soutěží. Osud měl ale jiný záměr, a tak jsem musela přerušit studium a rozhodnout se, jak daný rok strávím.

První možností bylo studium muzikologie v Olomouci, druhou nástup na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kam mě nakonec přijali. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych se věnovala herectví a zpěvu. Zároveň jsem však začala od druhého ročníku hostovat v divadle a už jsem se ke klavíru nevrátila.

Jsem ráda, že když si sednu ke klavíru, mohu si cokoli zahrát. Klasická hudba mě inspiruje i při skládání písniček pro Cartonnage.

Ani ne. Já to zkrátka na jevišti mám, nebo ne. Nemám nějaké vnitřní přerody, jsem intuitivní, já prostě jsem. Pokud to tam je, mám po představení spoustu energie. Jsou chvíle, kdy přijdu z divadla, lehnu si a nemohu spát, protože jsem tak nabitá a plná energie, že to zkrátka nejde. Myslím, že to podobně mají i jiní herci.

S Petrou Bílkovou, se kterou hrajeme v inscenaci Edith Piaf: Dnes nechci spát sama, chceme najít nějakou hru pro dvě herečky. Hrajeme spolu totiž moc rády. Musím říci, že jsem měla i pár nabídek z jiných divadel, nicméně menší divadlo se mi zalíbilo a také účinkování v autorských věcech. Dává mi to větší smysl.

Hráli jsme spolu v jednom divadelním představení na konzervatoři. On tenkrát potřeboval předzpívat nějakou skladbu a zeptal se mě, jestli bych mu ji nenazpívala. Líbil se mu můj hlas a následně mi navrhl, jestli bychom spolu něco nezkusili. Tak vznikla Cartonnage.

Letos v létě jsme začali opět skládat. Máme z toho radost a dostavila se i chuť nahrát novou desku. Ale těžko říci, kdy se k ní dostaneme. Přitom pro ni mám už název, ten ale neprozradím. Všechny nápady musí nejdříve uzrát. Doufám, že se tak stane brzy.