Článek
V pořadu Kokoti na neděli otvíráte témata rovnosti pohlaví. Které z nich vás v poslední době obzvlášť nadzvedlo?
Vadí mi, jak někteří politici vyzdvihují termín tradiční rodina. V minulosti fungovaly takzvané tradiční rodiny jinak než dnes, s péčí o děti častěji pomáhali prarodiče nebo starší sourozenci. Svět se od té doby někam posunul a s ním i lidi a jejich role ve společnosti.
Dlouhodobě se mě dotýká odmítavý postoj k LGBT komunitě (lesbám, gayům, bisexuálům a transgender osobám), je mi líto, že se tihle lidé musí veřejně obhajovat a bojovat za svá práva, jako je možnost uzavřít manželství.
Když jsme spolu dělaly rozhovor před třemi lety, trápilo vás, že jsou ženy znevýhodněny dlouhou rodičovskou dovolenou. Jak to vidíte teď, jako matka rok a půl staré Berty?
Ženy se cítí být pod tlakem. Tradiční vnímání rolí ve společnosti se sice postupně mění, ale když se žena vrací do práce dřív než po třech letech strávených s dítětem, je jí dáváno najevo, že možná není dost dobrá matka.
Nechci tím říct, že když se někdo rozhodne být čtyři roky doma s dítětem, je to špatně. Jenom si nemyslím, že je to ta nejlepší cesta pro všechny matky.
Měly by tu být možnosti, které návrat do práce ulehčí, třeba dostupné jesle a školky, zkrácené pracovní úvazky a taky varianta, že se s partnerem na rodičovské dovolené vystřídáte.
Druhou Thálii získala za hlavní roli v inscenaci Nora (Domeček pro panenky), kterou uvádí Divadlo pod Palmovkou.
Jak to máte teď s prací vy?
Asi bych se zbláznila, kdybych měla zůstat čtyři roky v kuse doma. Doufám, že tohle nedáte do titulku! (směje se)
Jsem ráda, že mám povolání, při kterém se můžu zapojovat do práce pozvolna. Není to buď – anebo. Což je pro mě dobře, protože neumím moc plánovat a dělat velká rozhodnutí. Takže můžu natáčet pořady Kokoti na neděli i Protivný sprostý matky a ještě trochu hrát divadlo. V čase, kdy pracuju, je Berta se svým tátou nebo třeba s prarodiči.
Když má ale žena nastoupit zpátky do zaměstnání na plný úvazek po letech strávených doma, vrací se sice do stejné řeky, ale do úplně jiné vody. Dlouho pak nejspíš trvá, než se adaptuje.
Na mateřskou odcházíte jako naostřená tužka, máte zkušenosti, které jste musela nějaký čas získávat, než jste z nich začala profitovat. A o tohle přijdete. Samozřejmě jsou i zaměstnání, do nichž po tříleté pauze bez problémů zaplujete.
O mateřství, včetně jeho úskalí, mluvíte otevřeně také v internetovém pořadu České televize Protivný sprostý matky. Co vás jako matku nejvíc překvapilo?
Jsem pořád ještě matka amatér, tápu a učím se. Cítím k tomu malýmu tvorovi všeobjímající lásku. A potěšilo mě, jak narození Berty semknulo širší rodinu, upevnilo naše vztahy. Moji rodiče jsou skvělí a do péče se zapojují, nechávám jim v tom docela široké pole působnosti, věřím, že je to tak přirozené a správné.
Někdo by se teď mohl zeptat: „A co tatínek, pomáhá?“ To by vás asi rozčílilo, co?
Máte pravdu. (směje se) Protože tatínek nemá co pomáhat nebo mi takzvaně hlídat dítě, je to plnohodnotný rodič stejně jako já, dcera je součástí životů nás obou, ne jenom mého. Nemyslím si, že by muži byli na rodičovství hůř připravení než ženy.
Otcem vaší dcery je váš partner a kolega – režisér, dramatik a herec Tomáš Dianiška. Vnímáte jako výhodu, že jste ze stejné branže?
Stoprocentně je to výhoda. Nemusím složitě vysvětlovat, proč je pro mě důležitý jít odehrát představení, i když kvůli tomu nemůžu ten večer uspávat dítě. Neděje se to ale moc často. V pražském Divadle pod Palmovkou hraju teď zhruba v jednom představení do týdne. Partner chápe, že mám v tomto směru nějaké ambice, že mě to naplňuje.
Chodíte si teď do divadla i odpočinout?
Odpočinkem bych to nenazvala. Před pár dny jsme hráli Noru a to je pro mě psychicky a fyzicky hodně náročné. Kromě jednoho výstupu neslezu z jeviště, neustále mluvím, hýbu se. Jevištní plocha je pro tohle představení speciálně zešikmená a já mám na nohou podpatky, takže je to pro moje tělo takový kardio.
Když vstáváte v pět ráno a přes den fungujete jako matka, máte toho večer dost. V šest máte chuť zhasnout a vypnout, ne jet do divadla, převléct se do kostýmu a přeladit se do role. Ale v něčem je to dobrý, síly pořád jsou. Nakonec se přesvědčíte, že to zvládnete. Jak říkal Emil Zátopek – když nemůžeš, tak ještě sedmkrát můžeš.
Herečka Tereza Dočkalová
Dá se říct, že vás hraní před publikem nabíjí?
Jo, určitě. Ale taky ne vždycky, každé představení je jiné, závisí to i na divácích, kteří ten den zrovna přijdou. Kolikrát jdu do divadla jak zpráskanej pes, mám pocit, že odněkud ze dna sotva vyškrábnu poslední síly, a když přijdou dobrý lidi, co se baví, odcházím domů úplně vyléčená, jako bych byla na masáži.
No a někdy člověk přijde odpočatej, a to publikum je jako černá díra, která ho vysaje. Pak jdete jak zpráskanej pes domů. To je takové nějaké kouzlo… Buď to klapne, anebo ne.
Pokud hrajete komedii, poznáte, že to klaplo, protože se diváci smějí. Dokážete říct, díky čemu poznáte, že publikum takzvaně jde s vámi, když hrajete vážné drama?
Nevím, ale poznám to. Publikum dýchá s námi, cítím ho v zádech. A někdy možná taky ne. Někdy mám pocit, že to, co ten večer předvádíme, je úplná hrůza, a potom mě někdo zastaví s tím, jak je z toho představení unešenej.
Je to různé. (odmlčí se) Publikum je třeba úplně ticho, ale vy víte, že to není ticho plynoucí z nudy, že je to to ticho, kdy se něco podstatného děje.
Zdá se, že máte profesní a osobní život dobře vybalancovaný…
To nevím. Nedokážu říct, že to, jak to jako matka dělám, je správně. Teď se ještě neskládají rodičovské účty. Je možný, že za pár let zjistím, že to všechno byla úplná blbost. Na světě je to tak zařízené, abychom si nemohli jednoduše libovat v tom, jakou cestu jsme si zvolili. Pokud nám na něčem záleží, jsme neustále napadáni pochybnostmi.