Hlavní obsah

Herečka Sarah Haváčová: Současnost je korektní až příliš

Televizní diváci ji nyní mohou vídat každou neděli v detektivní sérii Jana Hřebejka Pozadí událostí, jejíž díly jsou k přehrání i na internetové platformě České televize. Sarah Haváčová (32) tu hraje studentku filozofické fakulty Kláru, která žije se svým podstatně starším učitelem. Co si herečka o takových vztazích myslí?

Foto: Milan Miláček, Právo

Pochází z Vyškova, herectví vystudovala v Brně. Známá je ze seriálu Profesor T. nebo ze série ČT Ochránce.

Článek

Včera jste slavila dvaatřicáté narozeniny, přesto jste si na dnešní dopoledne domluvila rozhovor s focením. Znamená to, že slavíte decentně?

Byla to krásná oslava. Hrála na ní romská kapela, Milan Demeter se svými synovci, pozvala jsem kamarády, přišlo jich asi čtyřicet, pili jsme, jedli a tančili. Myslím, že si to všichni užili. Slavím s chutí a naplno, ale tak, aby se to nedotklo mých pracovních povinností.

Věnujete se různým charitativním projektům. Na oslavě vašich minulých narozenin mohli hosté přispět na běloruské umělce žijící v exilu. Měla vaše party charitativní přesah i tentokrát?

Neměla, chtěla jsem, aby moji hosté prostě jen přišli a v radosti se mnou pobyli, ono to někdy stačí a není to málo. Zhruba před čtvrt rokem jsem si na mši v jednom pražském kostele uvědomila, jak velký je život zázrak. Zaplavil mě pocit radosti. Včera na té oslavě se mi to krásně připomnělo.

Setkávání s druhými lidmi je pro mě důležité, a to i v rámci zdánlivě obyčejné každodennosti. Vzájemně si vyměňujeme svoje příběhy a postoje, což je něco, co nás pak ovlivňuje a utváří.

Je pro vás důležitá i samota?

Klidné usebrání a zastavení se je přínosné pro každého, i pro mě, ale jinak jsem spíš ten typ člověka, kterého dobíjí a naplňuje kontakt s lidmi.

Televizní diváci vás nyní mohou vídat v mini sérii Pozadí událostí, kterou natočil režisér Jan Hřebejk. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Těšila jsem se na natáčení právě proto, že jsem s Honzou chtěla spolupracovat, poznat jeho styl práce. Musím říct, že mě nezklamal. Byla to tvůrčí činnost, při níž herci dostali prostor vložit do díla i něco ze sebe, svoje nápady. Některé situace, které můžete v seriálu vidět, vznikaly až na place.

Takže žádný pevný scénář?

Pochopitelně, že byl. Scénář psal Petr Jarchovský a Michal Sýkora, což jsou tvůrci, s nimiž si Jan Hřebejk už kdysi vybudoval profesní důvěru, a tak si mohl dovolit do jejich práce zasahovat a repliky ze scénáře během natáčení měnit, což mi vyhovovalo. A taky se mi moc líbila jeho věta, kterou jsem si uložila do paměti: Chyba je přítelkyní pravdy.

Co konkrétně si pod tím představit?

Použil do seriálu například situaci, kdy jeden herec spontánně skočil druhému do řeči, aniž to měl předepsané ve scénáři. Nebo scénu, v níž jsem omylem převrhla odpadkový koš. Takové věci pak na obrazovce působí přirozeně, pravdivě, i když vznikly neplánovaně, nebo šlo původně o chyby.

Seriál jste natáčeli v období druhé vlny covidové epidemie, kdy jste zároveň pracovala jako dobrovolnice na covidovém oddělení v nemocnici. Nebylo pro vás náročné přepínat mezi dvěma tak odlišnými činnostmi?

Jednou se mi stalo, že jsem si nešikovně naplánovala služby a přejížděla z natáčení v Olomouci rovnou do nemocnice v Praze a zase zpátky, aniž bych si mezi tím dala aspoň jednodenní pauzu.

Měla jsem pak nepříjemný pocit, že během natáčení prožívám hojnost a radost, do práce mě vozí auto s osobním řidičem, zatímco jinde jsou lidé, kterým není dobře, nebo dokonce umírají. Připadala jsem si rozežraná, cítila jsem se vinná a kladla si otázku, jestli má moje herecká práce smysl. Mluvila jsem o svých pochybnostech právě s Honzou Hřebejkem, což mi nakonec pomohlo.

Co vám řekl?

Že je to poctivý přístup k lidem, umět je pobavit. Uvědomila jsem si, že pokud je práce poctivá a vykonáváme ji s dobrým úmyslem, má smysl v každém případě, a nezáleží na tom, o jakou profesi se jedná. Pobavit lidi nebo je nějak zasáhnout je taky přínosné.

Foto: archiv ČT

Vztahy na akademické půdě. Sarah jako studentka Klára a Luboš Veselý v roli jejího profesora a partnera.

Ve filmu hrajete studentku filozofické fakulty Kláru, která žije ve vztahu se svým profesorem. Taková situace neodpovídá současným požadavkům korektnosti, podle nichž by učitel neměl zneužít své mocenské převahy. Jak se na takové vztahy díváte vy?

Podle mě šlo v tomto případě o vztah dvou dospělých lidí, který mi připadá v pořádku. Zároveň chápu, že to může nějaké otázky vyvolávat. Vztahy na pracovišti nebo ve škole mohou být problematické, ale ten seriál ukazuje, že nic není černobílé, nahlíží situaci z více úhlů a to se mi na něm líbí.

Někdy máme tendenci vytvořit si rychle názor a nějaké chování automaticky odsoudit jako nekorektní, jenže realita bývá komplikovaná a ne všechno se vejde do předem připravených škatulek.

Korektní chování má za cíl zamezit ubližování slabším, kteří se nemohou snadno bránit.

Ano, to je jistě správné, ale někdy mi připadá, že je současnost korektní až příliš. Můj kamarád, vynikající dirigent a slušný člověk, pochválil v Německu recepční, že jí to sluší. Šla si na něj stěžovat vedení hotelu, měl z toho nepříjemnost.

Mně se líbí, když muži ženám věnují pozornost. Nevadí mi, když mi muž pochválí šaty, podrží dveře, pomůže do kabátu, přinese kytku. Ráda mužům tuhle galantní roli ponechám. Ve vztahu pak jeden druhého doplňuje a význam obou je rovnocenný. Oboustranná ohleduplnost a vzájemný respekt jsou podle mě základem každého plnohodnotného vztahu.

Myšlenky emancipace mi nejsou úplně vlastní, ale uvědomuji si, že jde o složitější téma a nerada bych se do něj na omezeném prostoru pouštěla.

Povězte mi tedy ještě, na co byste čtenáře pozvala do divadla?

V pražské Werichově vile hraju v monodramatu o Almě Rosé, což byla rakouská houslistka židovského původu a také neteř Gustava Mahlera. Deportovali ji do Osvětimi, kde se stala dirigentkou ženského táborového orchestru.

Některé spoluvězenkyně ji neměly rády pro její pedantskou povahu a lavírování ve vztazích k nacistickým dozorcům, ale ona zároveň mnohým zachránila život. Těžko soudit druhého člověka, když jsme nechodili v jeho botách, jak se říká.

Je to krásná, hluboká inscenace s hudebním doprovodem. V příběhu jednoho konkrétního člověka se zrůdnost nacistického režimu ukazuje možná intenzivněji než v historické publikaci, i proto mám tuhle inscenaci ráda. Dějiny je potřeba neustále připomínat.

Výběr článků

Načítám