Článek
Byla pro vás role mladé nekonvenční hraběnky ze Zločinů Velké Prahy vítanou hereckou změnou?
Často ke mně takové role sice nepřicházejí, ale na divadle jsem podobné už ztvárňovala. Oblíbila jsem si její svéráznost, a dokonce i mužský styl oblékání. Nebyla nikdy nudná a to mě na ní bavilo ze všeho nejvíc. Ale nemyslím, že by Sisi byla protivná. Má zkrátka svůj pohled na lidi kolem a nebaví ji přetvářky, tak si hledá tu svou cestu životem, i když třeba není vždy ukázková.
Měla byste radost, kdyby ve vás režiséři začali hledat třeba skryté mrchy?
Nebyla bych proti. Je to někdy o mnoho zábavnější, barvitější a při takových rolích se možná i víc vyhraju. Ale na charakteru jakékoliv postavy se dá vždy najít něco, co ji zpestří a udělá zajímavější jak pro herce, tak pro diváka.
Umělecké sklony sdílíte se svými třemi sourozenci. Starší bratr Daniel je muzikant, hraje v kapele Perutě. Vy jste činoherní herečka, ale občas v představeních zpíváte. Je to náhoda, nebo pocházíte z umělecké rodiny?
I mladší brácha a sestra mají hudební sluch a talent pro zpěv a hru na nástroje. Nepocházím z umělecké rodiny, ale myslím si, že to v našich genech určitě je, jen jsme se tomu začali se sourozenci věnovat až my, naše generace.
Co vás přivedlo v dětství na jeviště?
Asi osud. Řekla bych, že to byla radost ze zpívání, tance a předvádění všeho možného, co mě přivedlo k herectví. V rodných Teplicích jsem jako malé dítě navštěvovala různé kroužky a vystupovala jsem v divadle. Ale jinak to byla Městská divadla pražská, kam jsem v jedenácti letech udělala konkurz a pak po boku úžasných herců nazkoušela a začala hrát své první divadelní představení. (Divadlo ABC, role Adélky v inscenaci Jana Eyrová.)
Sabina Rojková
Měla jste jasno už jako malá holčička, že se chcete stát profesionální herečkou, nebo pro vás bylo hraní spíš zábava a přemýšlela jste i o jiných profesích?
Lákala mě toho spousta… Jako malá jsem si často listovala v dětské knížce o profesích a představovala jsem si v nich sama sebe. Jeden večer jsem chtěla být kosmonautkou, druhý zase archeoložkou a třetí tanečnicí. Řekla bych, že to tedy nakonec dopadlo pohádkově a můžu být každý večer někým jiným přesně tak, jak jsem si představovala.
A později?
Pravda je, že jsem ještě před hereckou konzervatoří vážně uvažovala o taneční konzervatoři, kde učil jeden z mých tanečních pedagogů.
Už v dětství jste nastoupila do seriálu Ulice, roli Viki jste v něm hrála snad deset let. Nelitovala jste toho někdy a netoužila jste mít víc volného času jako ostatní vrstevníci?
Ne, protože herectví mě bavilo a na každém natáčení jsem si našla přátele. Samozřejmě skloubit to časově se školou bylo často nereálné. Někdy jsem cítila, že už je toho moc, nestíhala jsem, byla jsem unavená, protože jsem se snažila časově vyhovět na všech stranách. Ale to mě naučilo lépe si organizovat čas a myslet i na nějaké volno.
Na konzervatoři jste začala studovat v roce 2012. Vzápětí jste nazkoušela v pražském divadle Ungelt představení Růžové brýle se Zuzanou Bydžovskou a Hanou Maciuchovou, která bohužel nedávno zemřela. Co pro vás toto představení znamenalo?
Obě dámy považuji za přední české herečky a pro mě, jako dospívající holku studující herectví, to byla letitá zkušenost k nezaplacení. Hanička i Zuzka se staly mými neoficiálními pedagožkami.
Podle vašeho rozloučení s paní Maciuchovou, které jste zveřejnila na Instagramu, se zdá, že jste si byly blízké.
Potkávaly jsme se každý týden v divadle Ungelt, nebo společně cestovaly v jednom autě po Česku, dokonce jsme jely hrát i do Vídně. Ten společně strávený čas nás samozřejmě sblížil, a tak jsem byla ráda, že jsme se pak pracovně setkávaly i v Divadle na Vinohradech. Mohla jsem jí kdykoli cokoli říct, svěřovala jsem se jí a dostávala zkušené rady, nebo jsme si jen hezky povídaly.
Aktuálně ji můžeme vídat v seriálu Zločiny Velké Prahy jako mladou dívku z dobré rodiny.
Ještě jako studentka konzervatoře jste si zahrála i ve filmu České televize Poslední cyklista. Při natáčení jste se potkala s hercem Tomášem Töpferem, který vás pak pozval do Divadla na Vinohradech. Jak jste to tehdy vnímala, převládlo nadšení, nebo obavy?
Před konkurzem, na který mě tenkrát pozval pan ředitel Töpfer, jsem měla obrovskou trému. Přede dveřmi jsem se klepala, ale jakmile jsem pak stála na scéně, šla jsem do toho naplno a trému jsem nechala stranou. Jsem šťastná, že jsem se do souboru dostala a mohla si v divadle zahrát – už během studia konzervatoře – několik rolí.
Potom jste se rozhodla jít na vysokou školu, ale nevybrala jste si DAMU. Proč?
Na konzervatoři nebylo úplně přívětivě tolerováno, když jsem ve škole chyběla kvůli natáčení nebo právě zkouškám v divadle. Jelikož jsem se potom chtěla věnovat herectví naplno, nechtěla jsem se uzavřít v další škole. Studovat jsem ale chtěla, i když ne herectví. Vybrala jsem si tedy mediální studia a školu, kde mi umožnili individuální plán. Už mám za sebou bakalářskou část, teď jsem v prvním magisterském ročníku. I přes ten individuál jsou ale nároky celkem vysoké a času to zabere spoustu.
Co vás čeká, až se zmírní protiepidemický režim a znovu se otevřou divadla?
Na Vinohradech jsme na podzim dozkoušeli inscenaci Matka, takže čekáme, až budeme moct začít hrát. V létě bychom snad mohli opět jezdit s představením Noc na Karlštejně. Ale uvidíme, jak to nakonec v této nevyzpytatelné době bude. Mojí pracovní stálicí, které se věnuji a moc mě baví, je dabing. Některé divadelní i filmové práce se bohužel kvůli situaci zrušily nebo posunuly, ale i tak se chystají projekty, které budu brzy natáčet, takže se určitě mám na co těšit.