Článek
V novém filmu Petra Nikolaeva Střídavka máte jednu z hlavních rolí – těhotnou Zuzanu, která během děje porodí. Jaké to bylo? Může být takový zážitek průpravou pro skutečné těhotenství a porod?
Bylo to pro mě velmi zajímavé. Poprvé ve své kariéře jsem udělala zkušenost s rolí těhotné a taky si zahrála porod. Sama matkou nejsem, takže nemám žádné zkušenosti. Natáčelo se na porodním oddělení pražské Nemocnice na Bulovce a šlo o velký zážitek.
Točilo se za plného provozu, kdy jsme slyšeli rodící ženy, tudíž všechno bylo autentické. Pak mi skutečně přiložili na prsa den staré miminko. Moc mě to rozcitlivělo, měla jsem intenzivní pocit, jak se mnou lomcují emoce.
Takže slyšíte tlouct biologické hodiny?
No, je mi třiatřicet… Dělala jsem si legraci, že bych v podstatě mohla mít třeba patnáctiletého syna. (směje se) Všechno nechávám otevřené.
Vaším partnerem v komedii je Honza (Martin Hofmann). Ten se rozvedl se ženou Adélou (Jitka Čvančarová), s níž má dvě děti. O ně musíte ve filmu pečovat. Potkala vás někdy podobná situace?
Ne, ne, poprvé jsem se v takové situaci ocitla až ve Střídavce. Tuhle zkušenost nemám, těžko odhadovat, jaké by to bylo. Ale jsem velmi otevřený člověk, takže kdybych milovala muže, který už se stal otcem, tak by jeho děti absolutně neznamenaly překážku.
RECENZE: Rodinná komedie Střídavka své diváky neurazí
Ke všemu se ještě staráte o potřeštěnou babičku v podání Evy Holubové. S ní i s kolegou Hofmannem jste si už zahrála v Teroristce. Jací jsou parťáci?
Fantastický! Jsem velmi vděčná, že jsem si mohla zahrát s Martinem. V Teroristce jsme spolu neměli ideální vztah, ale tentokrát se to překlopilo. A já si nemohla přát lepšího hereckého partnera. Martin je velmi kolegiální, vnímavý, skutečný partner.
S Evou jsme si brutálně sedly, trávily spolu skoro celé natáčení, hodně si povídaly, jsme velmi blízké duše. Raduji se, že jsem mohla poznat tyhle skvělé lidi.
Zatímco v Teroristce se chcete odporného podnikatele zbavit, ve Střídavce s jeho představitelem čekáte dítě. Honza ale není zrovna příkladný partner a otec. Dokážete se podobným typům mužů ve skutečnosti vyhnout?
(delší dobu přemýšlí) Snažím se najít člověka, s kterým můžu a chci trávit čas, aby odpovídal nějakým mým hodnotám, aby vše bylo v pořádku. Jsem typ člověka, který nedokáže jít proti svým zásadám a názorům, proti tomu, jak žije.
Martin Hofmann: Myslím si, že střídavka pro každého fakt není
Vlastně neumím fungovat ve vztahu, v němž bych nebyla spokojená. Jsem dost silná osobnost, takže je to se mnou náročné.
Být s někým jen proto, abych měla vztah, a ocitat se tak v nekomfortních situacích, to pro mě není, vůbec by mi to nedávalo smysl.
V komedii dáváte průchod emocím, kdy házíte po partnerovi věci z okna a vyčítáte mu, že si vás nevzal. Umíte být podobně temperamentní, dupnout si?
Jsem velmi temperamentní, ale to neznamená, že házím věci z okna. Umím si říct, co chci. Zároveň nejsem hysterická, spíš se vždy snažím najít nějaké rozumné řešení. Dojít ke konsenzu obou stran klidným rozhovorem, komunikací.
V nové komedii Střídavka hraje svobodnou matku, která se navíc musí starat o babičku v podání Evy Holubové.
Mnoho slovenských kolegyň a kolegů mluví své role v českých filmech a seriálech česky. Vás někdy dabují. Není lepší mluvit rodným jazykem jako ve Střídavce?
Je o dost přirozenější hrát ve slovenštině, příjemnější, nemusím myslet na spoustu věcí. Myslíme si, že naše jazyky jsou podobné, ale já mám pocit, že jsou úplně jiné.
Česky jsem poprvé hrála ve filmu Srdce na dlani, ale tam bylo přiznané, že moje postava pochází ze Slovenska. U dabování mě příjemně překvapilo namluvení mé role v pohádce Nejlepší přítel. Bála jsem se, jak budu v češtině jiným hlasem znít, ale nadabovala mě Marika Šoposká, a musím říct, že to zvládla bezvadně. Tady mi český dabing vůbec nevadil.
Za posledních pár let vás potkala největší role ve slovenském seriálu Sestřičky. Předtím to byly spíš komedie. Jak sama sebe vnímáte? Hrajete raději dramatičtější, nebo komediální postavy?
Přirozeněji se cítím v dramatických postavách. Komediální role jsou velmi náročné. Být dobrým komediálním hercem je těžké. Jsem mnohem vtipnější, když se o humor nesnažím. Dramatické polohy jsou mi příjemnější.
V poměrně raném věku jste podstoupila psychoterapie v souvislosti s úmrtím maminky, které vám měly pomoci najít sebe sama. Podařilo se?
Myslím si, že jde o celoživotní cestu, která by vydala na několik životů. Mám pocit, že vždy, když jsem o trošku blíž, tak se objeví něco, co mě překvapí, a dostanu se na začátek. Ale práci sama na sobě mám ráda, posouvá mě, obohacuje, ukazuje mi různé směry.
O maminku jsem přišla v pětadvaceti. Říkám, že těžké věci člověk nepřijme, ale naučí se s nimi žít.
Obdivuji, že se nebráníte odborné pomoci. Zřejmě vám nechybí odvaha přiznat si, že něco nezvládáte.
No asi nechybí, nevím. Člověk by se neměl stydět za to, že je slabý v určitých situacích, že všechno nezvládá, a hlavně si uvědomit, že na to není sám. I když má kolem sebe rodinu, přátele, kteří jsou mu nápomocní, ne vždy mu dokážou pomoci. Roli v tom hrají osobní vazby.
Odborník se na náš problém dívá zvenčí. Terapie jsou pro mě mentální fitko. Tak jako chodíme do fitness center, abychom zocelili tělo, já chodím na terapie, abych dala do pořádku duši.
Jak vzpomínáte na účast v letošním ročníku slovenské taneční show Let´s Dance? Zatančíte si občas?
Miluju tanec, od začátku jsem říkala, že jsem spontánní tanečník. Postavím se na parket a tančím a tančím.
Co se týká společenského tance, tak to byl brutální masakr! Má tolik pravidel, člověk se musí soustředit na milion věcí, jde o velkou a náročnou školu i zážitek. S mým tanečníkem jsme zvládli asi sedm kol, tedy on to se mnou zvládal.
Původně jsem si myslela, že mám tanec víc pod kontrolou. Je neskutečně těžké být konfrontovaný s něčím, co nám stále nejde. A nedá se utéct. (směje se) Tělo funguje v nějakých stereotypech a při společenském tanci musí jít proti nim. Ale jinak šlo o fantastický zážitek, absolutní výstup z mojí komfortní zóny.