Herečka Jitka Smutná o své roli hospodyně Josefy: Vřelost je její zbraň proti chladu

Josefu jsem měla hrát už před lety v Činoherním studiu Bouře Alexeje Pyška. Nakonec to nevyšlo kvůli problémům s termíny a autorskými právy. Já si však už tehdy říkala, že co má přijít, přijde. A stalo se. Když jsem dostala text od dramaturga Ungeltu Pavla Ondrucha, neváhala jsem ani minutu.

Komedii mám ráda, ale asi by mě nebavilo dělat je jen pro zábavu. Těší mě, když má text přesah, a ten tahle hra má. Myslím, že má hodně co říct generacím, které vyznávají bezdotykovou domácnost s čistými hladkými plochami, v níž nejsou žádné věci či vzpomínky na poličkách a vládne minimalismus. A to bohužel i v lidských vztazích, chladných a bez jakékoli vřelosti. To je zbraň, kterou Josefa nevědomky tuhle aseptickou bezdotykovost a odcizení přemáhá. I za cenu, že by třeba měla jen rozlít mléko.

Ve svém životě jsem prošla mnoha velkými společenstvími, pro něž jsem vařila. Na chalupě na severní Moravě nás bývalo u stolu běžně kolem dvaceti, všichni jsme se vešli a najedli, a já vařila ráda. Baví mě to dodnes, jenže už si se strávníky moc nedopřávám a hlídám si kila.

Ráda vařím zeleninová jídla, ale pustím se i do čínské nebo indické kuchyně. Miluju polévky, které po vzoru své babičky jím klidně tři dny za sebou a vůbec mě to neomrzí. A baví mě dozvídat se a zkoušet stále něco nového.

Francouzi hrozně rychle mluví. Když se do toho pustí, téměř jim není rozumět. Josefa mluví ještě rychleji než všichni ostatní Francouzi. A mluví ráda, což je pro ostatní občas k zešílení. Takže i když hrajeme česky v překladu Alexandra Jerieho, stejně se občas nestihnu ani nadechnout.

Na druhé straně je Josefa utkaná z překotnosti v mluvě i řešení problémů, takže nějaký ten brept je její druhou přirozeností, a to je pro herce osvobozující. Také s sebou neustále nosí velký naučný slovník, v němž si vyhledává slova, kterým nerozumí. A občas je tak trochu pomotá.

S Terezkou jsem hrála už v pěti nebo šesti inscenacích. Měla se mnou ostatně hrát už v první uvažované inscenaci Josefy. Poprvé jsme spolu hrály ještě v Ostravě v Pekaři Marhoulovi, to jí bylo pět. Poté v pražském Národním divadle asi ve třech titulech a sedm let jsme ještě s Honzou Hartlem jezdili se zájezdovou inscenací Dveře. Hlavně jsme spolu hrály dvanáct let v pražském Divadle v Řeznické ve Zlomatce, takže jsme na sebe hodně zvyklé, nemusíme se dlouho ladit, stačí nám pohled a rozumíme si. Radek Valenta, který je třetím hercem téhle inscenace, hrál ve Zlomatce také.

Moc dobře, mám ráda těsný kontakt s diváky. Josefa je dokonce založená na přímém dialogickém vztahu s nimi. Ungelt je pro tuhle kvalitu ideálním prostorem a doufám, že to bude fungovat i na Letní scéně, která má krásnou atmosféru.

Betty MacDonaldovou si užívám. Není to bezbřehá komedie, má v sobě i temné stránky, vždyť se odehrává v době americké krize, kdy bylo lidem dost zle. Ale MacDonaldová dodává svým pohledem na svět divákům víru, že všechno se dá zvládnout, když má člověk humor, nadhled a vřelou rodinu. V tom se potkává s Josefou. Vřelost, sdílení a humor jako lék na všechny trable je v téhle době to nejlepší poselství.

To je sice moc hezké, ale doma mi říkali, že by to divákům nedoporučovali. Nicméně budu ráda, když je Josefa svým upovídaným člověčenstvím zaujme.

Po koronavirové pauze budeme v létě hrát jak v Ungeltu, tak i na Letní scéně. Zároveň se vracíme k natáčení televizní Ulice a během prázdnin budu točit ještě jeden letní seriál. Ale naplánovala jsem si i odpočinek.

Jistě, minimálně příjemný odpočinek. Zhlédla jsem spoustu filmů a přečetla knihy, na které jinak nemám čas, udělala jsem si pořádek v šuplíkách, k čemuž bych se dostala až o prázdninách. A protože mám ráda kytky a zahrádku, už koncem května jsem měla osázený a rozkvetlý balkon. Ven jsem vyndala i kaktusy a sukulenty, to všechno bych za normálního provozu určitě nestihla.

Může se vám hodit na Firmy.cz: