Článek
Jste v nominaci na letošní Cenu Thálie za hlavní roli ve hře Je úchvatná! Cítila jste již od počátku její výjimečnost?
Rozhodně jsem na začátku neuvažovala o cenách Thálie. Ta role je v současné době má vlajková loď a já ji miluji. Pravda je, že byla už od počátku nesmírně obtížná, a to především proto, že jsem neměla předobraz a nemohla jsem čerpat z podobné zkušenosti. Nicméně představovala jsem si, že kdyby se taková persona objevila v Praze, tak by Státní operu jistě vyprodala.
Ve hře zpíváte v několika světových jazycích. Jak náročná byla příprava?
Jedná se o krátké úryvky, které jsou dlouhé právě tak, abych se je byla schopná naučit. Zpívám tam česky, německy, francouzsky a italsky. Celé jsme to udělali tak, aby to byla milá forma komedie. Aby se nejednalo o prvoplánové podlézání divákovi, ale aby to bylo samozřejmé. Jazyky jsou jakýmsi kořením dané inscenace.
Cítíte se být s rolí Florence Jenkins Foster sžitá?
Úplně z počátku se mi to nedařilo, ale naštěstí nade mnou Jan Hřebejk nezlomil hůl. Slíbil, že až mi ta role půjde, pozve mě na oběd. Během zkoušení mě na něj pozval jen jednou. Poměrně dlouho se mi nedařilo roli hrát autenticky a vytvářela jsem jakousi karikaturu. Je nutné mít roli opodstatněnou a přijmout ji za svou. Teď je má a budu se s ní těžko loučit.
Kdy se to změnilo?
Jednoho dne mi Honza Hřebejk řekl, že Florence je přerostlé dítě, a to já jsem také. Florence žije ve světě se svými hračkami. Někdy se na jednom kousku nebo na jedné větě podaří pochopit, jak daná role funguje, a přesně to se tehdy stalo.
Působíte v autorském projektu Můžem i s mužem. Vzpomněla byste si, kde se zrodil nápad pro jeho realizaci?
Zrodil se v jedné pražské restauraci, kdy jsme si s Dášou Zázvůrkovou říkaly, že bychom rády vytvořily nějakou hru. Nicméně nepodařilo se nám najít žádný vtipný a dobrý text. Začaly jsme si tehdy vyprávět historky a vzaly k sobě Katku Hrachovcovou. Byly jsme tři a já tehdy někde spatřila fotografii Sexu ve městě a řekla jsem si: Teď jsme tři a musíme najít čtvrtou. Vanda Hybnerová je bezvadný člověk, a tak jsme ji oslovily. Rozhodně jsme ale netušily, že bychom mohly během jedné sezóny odehrát sto dvacet repríz.
V čem tkví úspěch té hry?
Určitě v upřímnosti našeho sdělení. Na našich příbězích otevíráme různé stránky ženské duše. Děláme si samy ze sebe legraci. Nedávno jsme například hrály v Hronově a od rána mi chodily zprávy na Facebooku od žen s tím, zda si mohou vypůjčit můj text – 55 plus, to je pěknej hnus, bejvala jsem kus. Evidentně jsme se trefily do potřeby sdílení a lidé se navíc baví. Je to zároveň věnováno mužům z lásky, nejedná se o feministickou hru.
Plánujete pokračování?
Ano. V prosinci bychom rády začaly psát dvojku, která by se měla jmenovat Bez muže nemůžem. Zároveň jsme byly osloveny filmovým producentem a začneme pracovat na televizní verzi. Peníze tedy v tuto chvíli máme, ale já bych si především přála, aby to, že ji natočíme, mělo důvod.
Jitka Sedláčková v inscenaci Je úchvatná.
Před několika lety jste se začala věnovat koučování rétoriky. Jak k tomu došlo?
Úplně původně mě k rétorice přivedl Jarda Dušek. Čtyři dohody byla má první učebnice rétoriky. Nepřednášela jsem předmět, ale vykládala jsem po svém způsob komunikace. Tehdy jsem udělala výběrové řízení na Magistrát hlavního města Prahy a stala se mediální poradkyní primátora. To nikdo nečekal a na magistrátu se mě ptali, od koho jsem.
Nicméně já nikdy nepodepsala žádné prohlášení a byla jsem vždy nestraník. Sem tam se mi ještě dnes ozve nějaký politik, ale já se nechci s nikým zadat. Politiku jsem kompletně vyřadila ze svého života.
Také jste namluvila třídílnou audioknihu Deník mezi životem a smrtí od Heleny Růžičkové. Byl to náročný proces?
Jedná se o knížky, ve kterých popisuje svůj boj s rakovinou. Byla jsem dotazována, zda to pro mě není příliš náročné, nicméně cítila jsem to jako jakousi povinnost. Pokud by to někomu mohlo pomoci a dodat mu sílu v boji s touto nemocí, byla bych ráda.
Co váš čeká v příštím roce?
Na to vám odpovím jednoduše: jak to mám vědět? Nezabývám se tím, co přijde zítra. Přemýšlím o tom, až když večer přijdu domů. Rok 2020 je pro mě momentálně vzdálený stejně jako vesmír. Absolutně jsem přešaltovala na teď a tady, žiju v přítomném okamžiku.
V tuto chvíli mě těší nominace na Cenu Thálie. Je moc fajn, když soukromá divadla, která nejsou dotována, sbírají ocenění a dávají tím najevo, že odvádějí dobrou práci. V tuto chvíli se především věnuji práci v Divadle Na Jezerce, v němž hraju ve třech hrách, a také mám náš autorský projekt. Zároveň natáčím seriál Polda, ve kterém se má role rozrostla.
Po Novém roce mě také čeká natáčení pro Českou televizi, ale v tuto chvíli nemohu prozradit, o co půjde. A upřímně, ač svou práci miluju, ze všeho nejraději jen tak zevluju a ten proces umím dotáhnout k dokonalosti, to mi věřte.
Může se vám hodit na Firmy.cz: