Článek
Do soutěže se dostaly některé snímky, které byly přihlášeny už loni, kdy musel být festival kvůli pandemii zrušen. Spolu s těmi nejnovějšími vytvořily dobrou kolekci děl, z nichž ale málokteré výrazněji vyniká, a když, tak spíše rozpaky nad formou i sdělením.
To se týká například velmi očekávaného filmu Wese Andersona French Dispatch (Francouzská depeše), který lákal na ohromné množství mezinárodních hereckých osobností, jakými jsou Benicio del Toro, Frances McDormandová, Léa Seydouxová, Timothé Chalamet, Tilda Swintonová, Bill Murray, a dalo by se ještě dlouho pokračovat.
Snímek je však spíše jen Andersonovou hříčkou, v níž novináři fiktivního časopisu přehrávají příběhy otištěné v minulosti v různých rubrikách. Je, jak jsme u režiséra filmů Život pod vodou, Grandhotel Budapešť nebo Fantastický pan Lišák zvyklí, výtvarně velmi nápaditý, opojný, ale tak trochu se zdá, že Anderson je čím dál víc opojený sám sebou.
Dlouhé ovace vstoje přivítaly delegaci filmu Petrova horečka ruského režiséra Kirilla Serebrennikova. Ten sedí v Rusku v domácím vězení. V sále měl jménem označenou prázdnou židli, mužská část týmu nesla na sakách placky s jeho iniciálami a potlesk publika i dojetí celé delegace před projekcí nebraly konce.
Po projekci už to bylo horší. Změť opileckých, násilnických a odpudivých výjevů, z nichž je stvořen celý film, lze sice považovat za Serebrennikův osobitý pohled na vlastní národ, ale dívat se na to moc nedá a případné ocenění by bylo aktem pohříchu politickým.
Síla jednoduchých příběhů
K těm lepším filmům patří spíše jednoduché, ale dobře vyprávěné lidské příběhy, jakými jsou například Tre piani (Tři poschodí) Itala Nanniho Morettiho. Jeho hrdiny sice spojuje jen to, že bydlí v jednom domě, ale Moretti na jejich osudech ukazuje starosti i radosti běžných lidí, kteří prožívají většinou nějaké trápení a snaží se s ním co nejdůstojněji vyrovnat.
Herec a režisér Sean Penn přivezl jednak svůj film Flag Day, jednak dceru Dylan, která je talentovaná i po své matce Robin Wrightové, a s otcem ve filmu hraje.
Svůj film představil na festivalu americký herec a režisér Sean Penn.
Natočil příběh dívky, která tápe mezi rodiči, přičemž matka je alkoholička a otec podvodník. To druhé ovšem dívka neví a nechce vidět, v kontrastu k věčně opilé matce je táta uctívanou modlou. Pozdější prozření samozřejmě hodně bolí.
Dialog mezi hercem a režisérem
Pravidelnou návštěvnicí canneského festivalu je Isabelle Huppertová, která na něm uvedla téměř třicítku filmů. Dvakrát byla oceněna jako nejlepší herečka festivalu, poprvé v roce 1978 za titulní roli ve filmu Clauda Chabrola Violette Nozière, podruhé v roce 2001 za Hanekeho Pianistku, a předsedala i canneské porotě.
Letos byla hostem Rendez-vous s..., tématem její besedy měl být rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím. Hned na úvod však řekla, že mezi nimi žádný rozdíl nedělá.
„Film i divadlo vytváří iluzi. A divák by měl mít pokaždé pocit, že to, co herec hraje, je improvizace, že se text rodí před jeho očima. Rozdíl je snad jen v tom, že zatímco divadlo je živé, s každým představením se mění a pak zaniká, film zůstává jednou provždy,“ vysvětlila.
O vztahu mezi filmovým režisérem a jeho hercem řekla, že film je jazyk sám o sobě, a právě tímto jazykem se dialog mezi režisérem a hercem odehrává. „Je to víc než důvěra, je to druh víry, kterou musíte ve svého režiséra mít,“ řekla Huppertová.
Důvěru mají návštěvníci a diváci i ve festival, který probíhá sice s opatřeními, která mohou být trochu nepříjemná, jako je předkládání covid passu mnohokrát za den, pravidelné testování všech, kteří platný covid pass nemají nebo nošení roušek ve festivalovém paláci i v kinosálech, ale snad každý chápe, že jsou nutná.
A ku cti organizátorů budiž zdůrazněno, že je na akci množství brigádníků, kteří s úsměvem ochotně pomáhají těm, kterým z různých důvodů vázne třeba hledání vstupenek v mobilu, a že v testovacím stanu je dostatek neméně příjemných zdravotníků a studentů, takže na provedení testu nikdo ze tří tisíc od sedmi ráno do devíti večer denně testovaných lidí nečeká.