Herečka Ha Thanh Špetlíková: O domově se mi nikdy nezdá

Poprvé jsem dostala chuť oslavit lunární rok ve velkém stylu, samozřejmě v uzavřené společnosti a pouze pro očkované nebo testované. Má posuvné datum, vychází na konec ledna. Jde o hezký svátek s kulturními odlišnostmi, o něž bych se ráda podělila s přáteli, protože je to pro ně jiné. Takže bych ho chtěla udělat se vším všudy.

Lampióny, ohňostroj, s rodinou chystáme tradiční mytologický dračí tanec, připravím oltář na uctívání předků, aby si mohl každý, kdo vstoupí, zapálit tyčinku a pomodlit se za předky. Také se pálí falešné peníze pro štěstí.

Těžký. Nedokážu si dnes představit, kdybych měla dítě, že bych ho nechala rok jinde, byť s otcem. Jenže dnes je jiná doba, takže těžko můžu posuzovat. Když peníze ve Vietnamu nebyly a naskytla se možnost si je jinde vydělat, tak to neodsuzuji. Otec nebyl nejempatičtější člověk, občas dělal různé naschvály, které na mě nepůsobily zrovna dobře.

Dítě nechápe, že se to děje z ekonomických důvodů. Naši procházeli rozvodovým řízením, které úplně nezvládali. Já se pro ně stávala určitou taktikou k vydírání. Pak jsem se s mámou často stěhovala, a i když mi to dalo schopnost se všemu přizpůsobit a umět zapadnout do nového kolektivu, pociťovala jsem nedostatek zázemí. Mít spojený domov s konkrétním místem. Třeba se mi nikdy nezdá o domově.

Makám na sobě pořád – osobní rozvoj, terapie, prostě se snažím využít všechny ty věci k duševní hygieně. Bez toho by to nešlo, člověk se nesmí bát čelit svým kostlivcům. Viděla jsem rodiče, kteří nemají žádný domov, a já také ne, takže jsem se v patnácti odstěhovala do Prahy a ubytovala se na intru. Snažím se o pravý opak, mít přátele v místě, kde žiju, nějak ho ovlivňovat, udržovat vzájemné kontakty, mít zázemí.

Tohle jsem dost řešila v minulosti. Při pobytu ve Vietnamu jsem viděla nádhernou přírodu a kulturu, a i když mám výhrady vůči jejich politickému systému, tak jsem si říkala, že jsem hrdá na to, odkud pocházím. Zároveň si myslím, že lidé přeceňují to, odkud pocházejí. Já nemám postavenou identitu na tom, kde mě „vyprdla“ máma. Mám Vietnam ráda, když tam jedu, cítím k té zemi určitou vazbu, ale mým domovem je Česká republika.

Mám pocit, že si herectví vybralo mě. Chtěla jsem být návrhářkou, vystudovala jsem střední oděvní školu, potom jsem šla na scénografii a spojila to s kostýmní tvorbou. Dlouho jsem tlačila na pilu, abych zvládla tři povolání, ani jednoho jsem se nedokázala vzdát.

Postupně se to vyvrbilo, v něčem se daří s lehkostí, protože nabídky přicházejí, v něčem se snažíte a ono to nejde. V létě jsem měla tolik práce, v kavárně akce, do toho tři opery na Smetanově Litomyšli, odkud mě každé ráno v pět odváželi na natáčení do České televize a zpátky. Tohle nechci, tak jsem si řekla, že jednu z těch profesí musím pustit. Zvolila jsem scénografii.

Mega zkušenost, protože jsem nikdy herectví nestudovala. Vždycky dělám malé krůčky, pak přijde hlavní role a já udělám velký skok. Dlouho nic a najednou pěkná příležitost. Jako třeba teď, kdy jsem dostala skvělou a poměrně velkou roli čtyřiadvacetileté Minnie v Činoherním klubu ve hře Linda Vista. Pojednává o padesátníkovi, který prochází krizí středního věku.

Moje postava je ostrá, pokérovaná holka, nebere si servítky a hlavní hrdina touží, aby byla řešením jeho krize. Myslím, že jsem si pro první zkušenost na jevišti nemohla vybrat lepší hru, režiséra, kolegy a divadlo.

Ano, v naší komunitě jde stále o dost tabuizované téma. Asi jsme spolu moc pracovali, šlo o běžné věci, kvůli kterým se lidé rozvádějí. V mé rodině jde o zajímavý úkaz, protože babička se rozvedla, což tenkrát něco znamenalo! Rozvedla se i moje máma, kolem toho byl taky strašný humbuk.

Já si říkala, že se nikdy nerozvedu. Rozvod jsem považovala za selhání. Asi jsem musela dostat od života takovou lekci, protože rozvod probíhal veřejně, rozmazávaný v bulváru. Tyhle situace mě dostávají do pozice, že si musím urovnat věci v sobě, abych tlak ustála. Moje širší rodina už pochopila, že si nenechám mluvit do života, nejsem úslužná Asiatka. Život si chci zkazit sama, když už.

Chtěl podpořit nějaký projekt, pro který točil reklamu. Potřeboval Asiatku, co zahraje Číňanku ověšenou šperky ze slonoviny. A mě viděl vystupovat v televizi u Jana Krause. Byli jsme dlouholetí přátelé, ale tím způsobem, že jezdil do Čech jednou dvakrát za rok a vytáhl mě na kafe. V určitý moment kamarádství přerostlo.

Myslím si, že jo, když se kvůli mně odstěhoval z jiného kontinentu. V Africe žil osm let, nejvíce v Kongu, pak v Čadu a Kamerunu. Dá se říct, že náš vztah myslí vážně.

Jde do velké míry o jeho vliv. Samozřejmě člověk postupně zraje, ale on mě donutil zamýšlet se nad spoustou vlivů. Není to tak, že bychom byli dva ochranáři. Jeden magor stačí. Při svém podnikání se snažím udělat ekologickou stopu co nejmenší.