Článek
Jak jste si hledala k Boženě Němcové cestu? Když jste roli v divadelní inscenaci J. A. Pitínského získala, bylo vám teprve osmnáct. Pro většinu mladých lidí je ta doba přece jen hodně vzdálená, časově i mentálně.
Tehdy jsem byla v první řadě neuvěřitelně vyplesklá z celé té situace. Připadalo mi těžko uvěřitelné, kde jsem se to ocitla, s kým stojím na jevišti a kdo mě režíruje. Babičku jsem samozřejmě znala, četla jsem ji už ve škole. Viděla jsem i oba filmy, ale o životě její autorky jsem měla jen obecné povědomí. Byla pro mě encyklopedické heslo, kolonka v písemce. Pěkně to vystihla moje spolužačka z DAMU: „Všichni jsme měli dojem, že Němcová se tehdy už narodila stará, v krajkovém čepci a s perem v ruce.“
Co vám nakonec pomohlo postavu přiblížit?
Soustředila jsem se hlavně na postavu Barunky. Na to, že je ještě dítě, obklopené silnými ženami s různými životními přístupy, které samo v ženu teprve dorůstá.
I když jsem se tehdy při přípravě na roli začetla do korespondence Němcové, vnímala jsem ji rozhodně jinak. V osmnácti se některé věci těžko chápou. Neříkám, že ve třiceti jsem Boženě zcela porozuměla nebo jí úplně propadla, ale promlouvala ke mně hlouběji. Změnila se na ženskou z masa a kostí.
V nové televizní inscenaci hrajete přítelkyni Boženy, Antonii Reissovou. Patřila k významným ženám tehdejší Prahy, ale svých vlastních plánů i lásky se vzdala a provdala se za ovdovělého spisovatele Františka L. Čelakovského. Paradoxně se za tento svazek nakonec přimluvila i Božena, která stavěla na první místo romantické city. To je od blízké přítelkyně nepochopitelný krok. Jak si to vysvětlujete?
Když Božena přišla do Prahy a teprve se seznamovala s vlasteneckým prostředím, Antonie už v tom dávno byla jako ryba ve vodě, dnešními slovy – měla rozjetou kariéru. Měla už založenou školu pro dívky, kde se nesoustředily na vaření, vyšívání a domácí práce, ale na získávání vědomostí. Byla to první dívčí škola tohoto typu v českých zemích.
Božena do všeho teprve vplouvala. Myslím, že obě byly obrovsky zapálené pro svoji věc a že právě i to je sbližovalo. Jenže Antonie, tak jak já ji chápu, zřejmě v životě směřovala hlavně k vyššímu cíli, k obrození národa… Božena pochopitelně také, někdy až vehementně, ale ona se na rozdíl od Antonie nechávala unášet různými citovými poryvy.
V osudech obou žen je významná paralela, obě byly hluboce zamilované do mladých básníků…
Jenže když potom Boženu opustil Václav Bolemír Nebeský, obrovský pocit zklamání ji nasměroval k tomu, že své romantické ideály zavrhla. Bezprostředně se to promítlo do jejího dopisu Antonii, v kterém se přimlouvala za Čelakovského, a Antonie v tom spatřila ještě něco víc. Uviděla ve svém rozhodnutí nezbytnou službu čerstvě obrozenému národu. Tehdejší vlastenecká společnost, nebo lépe lidé, kteří kdy s Čelakovským měli co do činění, to však chápali spíš jako národní oběť.
V minisérii Božena jako Antonie Reissová. Vlevo Ondřej Malý coby F. L. Čelakovský, vpravo Daniel Tůma jako básník Samo Hroboň.
Jak sladit profesi a rodinný život, řešíme i dnes. Co si o tom myslíte, i když sama děti zatím nemáte?
Stará pravidla, společenské role, jsou v nás pořád masivně zažrané, v kostech mužů i žen, napříč generacemi. Nemyslím, že je potřeba to všechno pobořit, ale každý si v tom potřebujeme udělat dobré místo k žití. Je to ale těžké, protože člověk je neustále konfrontován s očekáváním okolí i svým vlastním. Sama se toho bojím, protože se mě to bude brzo týkat, v květnu se stanu maminkou. Nevím, jestli se dá stoprocentně nad vším vyhrát, ale doufám, že se to dá vyřešit se ctí a ke spokojenosti všech zúčastněných.
Gratuluji! Mateřství zřejmě dost mění vaše plány na letošní rok.
Pokud jde o divadlo, čekaly mě na jaře tři divadelní premiéry, z kterých nebude v této sezoně kvůli pandemii koronaviru nic. Myslím, že minimálně do května divadla neotevřou. A ostatní projekty za mě potom převezmou kolegyně, protože mě teď čeká jiná role.
Loni jste přestoupila ze seriálu Modrý kód, který už skončil, do nového dlouhodobého projektu – seriálu Slunečná. Navzdory pandemii a zavřeným divadlům tedy pravidelně točíte. Ale jste do velké míry právě divadelní herečka. Jak jste zvládala období bez práce?
V té době jsem byla hodně s rodinou, pomáhala sestře. Všichni jsme byli zavření u nich v domě a já, abych se cítila trochu užitečná, jsem suplovala učitelku třetí třídy.
Zajímavé je, že už roky jsme si se sestrou slibovaly, že spolu budeme častěji a víc, ale nikdy nebylo tolik volného času. Teď ho sice bylo až moc, ale právě díky té rodině to člověk nějak přežil.
V létě a na podzim se mi podařilo odehrát dost představení, ale jsou kolegové, kteří dohromady hráli třeba jen dva večery. My jsme ještě o prázdninách udělali v pražské Vile Štvanice představení Šíleného Herkula, které se, troufám si říct, velice povedlo. Po jarním lockdownu to pro mě bylo skoro jako letní tábor! Potom jsme se začali postupně vracet na jeviště, ale přišel další lockdown.
Nabídku do Slunečné jsem dostala na konci první vlny. Jsem za to vděčná, protože kromě občasného dabingu je to můj jediný příjem. Teď si přeju jen to, aby divadla vůbec přežila. Pro spoustu scén je to opravdu likvidační. Ale samozřejmě jsou i další odvětví, která taky bojují o existenci, a tolika pozornosti se jim nedostává.