Herečka Chantal Poullain: Vánoce jsou setkání s lidmi, kteří se mají rádi

V knize Chantal – život na laně, kterou jste napsala s Michaelou Zindelovou, jsem nenašla ani zmínku o Vánocích. Jsou pro vás tabu?

To nemáte pravdu, ale do té knížky jsem necítila potřebu o Vánocích mluvit. Vánoce jsou pro mě soukromá rodinná záležitost. Jsou jen dvě události, které opravdu slavím – narozeniny a Vánoce. Obojí je spojené s příchodem na svět a to je pro mě tajemná, krásná věc. Vánoce jsou především setkání s rodinou a lidmi, kteří se mají rádi a chtějí být spolu.

Vždycky rodinné a krásné. Vzpomínám si na obrovský vánoční strom, který sahal až do stropu. Měl tři a půl metru, náš dům měl vysoké stropy. Jednou se maminka rozhodla, že udělá úplně jiný strom a vytvořila ho pouze z větví. Pamatuji si, že byl nádherný. Ale vždycky to musel být opravdový, voňavý a hustý strom. I když chápu důvody, které lidi vedou k zdobení umělých stromků, sama bych ho nechtěla. Vánoce jsou pro mě vůně, záře svíček, které sice miluju po celý rok, ale na Vánoce ještě nějaké přidám.

To mi bylo šest let. Odstěhovaly jsme se se sestrami a maminkou do Ženevy k babičce Margueritte. Tam jsme žili, ale měli jsme také dům uprostřed hor, kde byla v zimě spousta sněhu. Lidé putovali tím sněhem úzkými cestičkami do kostela a všichni měli v rukou světýlka, která blikala do tmy. A když jsme se vrátili z půlnoční mše, tak jsme pili horké kakao a těšili se na druhý den, kdy nám pošťák Pere Noël přinese dárky.

U nás nenosil dárky Ježíšek na Štědrý den, ale na Boží hod ráno nám je od Ježíška přinesl Pere Noël. A to už jsme se nemohly dočkat, probudily jsme maminku, přinesly jí snídani až do postele, jen abychom se už mohly jít podívat na dárky.

To víte, že ano! A dlouho… Maminka se ze všech sil snažila, aby nám to nezkazila. Nevím, jak se jí podařilo propašovat do domu všechny dárky tak, abychom o nich nevěděly. O dárky jsme si psaly Peremu Noëlovi, ale maminka nám říkala, že tenhle sváteční pošťák se musí postarat o spoustu dětí, takže nemůžeme počítat s tím, že nám přinese všechno. A my jsme s tím byly svolné.

Kolo! První kolo! Moc jsem nepočítala s tím, že mi Ježíšek splní tak velké přání, ale ono pod tím stromkem bylo! Tak to bylo opravdu velké překvapení a radost.

Jezdil, a my jsme se těšily, jak otevře dveře a spolu s ním se vyhrnou do pokoje i dárky. Ale nebyl s námi pokaždé, protože neměl k horám blízko. Odjet z jižní Francie, kde žil, pro něj bylo utrpení. Bez svého prostředí byl nešťastný. To jsem po něm zdědila, protože jsem se v Ženevě také necítila úplně šťastná, a přála jsem si žít v Marseille. Jsem mořský typ a strašně moc miluju moře a oceán. Nejen v létě, ale v každé roční době.

Sestra Beatrice mě pozvala k sobě do Ženevy, kde bude i má maminka. Ale Vladimír, který je, stejně jako já, ctitelem tradic, mě přemluvil, abychom jeli do hor na Moravu, kde trávíme Vánoce od doby, kdy mu byly dva nebo tři roky. Takže budeme opět tam, u praskajícího krbu, bez internetu. Vladimír postaví betlém, ozdobíme strom, budeme si povídat, přijedou přátelé a bude to krásné.

Štědrovečerní večeře byla vždycky velmi střídmá, postní. Až druhý den se u nás pekla krůta, ale ta mi nikdy nechutnala. Dělaly se ryby i mořské potvory – ty miluju. A také čokoládová roláda, které se říkalo poleno. Ale já ji neumím, takže ji nahrazuju českým štrúdlem.

Když jsem přišla sem, snažila jsem se respektovat české tradice. Už dávno jsem se ale vrátila k francouzským zvyklostem a vařím hlavně to, co máme s Vladimírem rádi, a to jsou ryby, mušle a mořské potvory. A kachnu na medu nebo na pomerančích, tu milujeme oba. Cukroví nepeču, ale dostávám je od přátel. Také mám ráda vaječný koňak. Celý rok si na něj nevzpomenu, ale na Vánoce nesmí chybět.

Samozřejmě, ale já toho nikdy moc nenazpívám. Už jako malá holčička jsem u stromečku radši jen otvírala pusu, abych to ostatním nekazila. Měla jsem ze svého hlubokého hlasu komplexy. Hluboký hlas máme prostě v rodině…

První Vánoce jsme strávili u kamarádů, protože jsme neměli kde bydlet. Když už jsme měli svůj byt, dělali jsme Vánoce hlavně pro Bolkovy dcery Kamilku a Aničku. Chtěla jsem, aby měly na Vánoce také tak krásné vzpomínky jako já. Náš první vánoční strom měl samozřejmě tři a půl metru.

Vánoce bez dětí si neumím představit. A i když už jsou dnes dospělé, pořád udržujeme tradice, věříme, že přijde Ježíšek, vzpomínáme. Pro mě je důležité uchovat tradice a vzpomínky pro další generace. Vytvořila jsem si na půdě takový vzpomínkový ráj, kde schraňuju spoustu starých věcí, o nichž věřím, že je zase jednou Vladimír předá svým dětem. Staré šaty, knížky, časopisy, Bolkův cestovní pas plný razítek, své závodní poháry, tátovy nůžky na kůži a tak dále…

To jsou věci, které musí zůstat v rodině. Jako svědectví o tradici. Není přece nic krásnějšího než tradice!