Článek
Postava Karolíny vyučuje studenty gymnázia češtinu a literaturu. Jaký jste k těmto předmětům měla vztah coby gymnazistka?
Vždycky krásný, moc mě bavily, hodně jsem četla a moje babička, profesorka na gymnáziu, učila právě češtinu a literaturu. Já v ní vlastně odmalička měla vzor, protože její vztah k těmto předmětům byl moc hezký.
Jak vzpomínáte na školní léta v rodném Krnově?
V Krnově jsem se narodila, ale asi v mých třech letech jsme se přestěhovali na vesnici kousek od města, kde táta postavil dům. Tam jsem chodila do takové malé školičky, kde bylo celkem zhruba čtyřicet dětí. Fungoval v ní systém dvojtřídek, to znamená spojená první a druhá a pak ještě třetí a čtvrtá třída. Vyšla jsem z ní v páté a na druhý stupeň dojížděla do nedalekého Krnova.
Na roky strávené ve vesnické škole mám krásné vzpomínky, vyhovoval mi osobní přístup učitelů, ve třídě nás bylo málo, třeba jen osm dětí. Prostě boží léta. Až do deváté třídy jsem měla samé jedničky, takže premiantka.
Neříkali vám spolužáci šprtko?
(směje se) Říkali. Ale mně šlo učení vždycky samo, já se nemusela nikdy šprtat. Všechno mi lezlo do hlavy automaticky. Měla jsem dobrou paměť na to, co říkali učitelé, takže učivo mi utkvělo z vyučování.
Jak se vám spolupracuje s třídou seriálových studentů?
Jde o mladé studenty herectví, fajn lidi, s nimiž je velká sranda. Baví mě potkávat se s mladou hereckou generací, která teď nastupuje.
A co herecké partnerství s kolegou Vojtěchem Dykem, který má hlavní roli sice atraktivního, ale lehce svéhlavého, chaotického a někdy i nezodpovědného floutka?
Vojta v reálu takový samozřejmě vůbec není. Mně se s ním točí hezky. Skvělej kolega, výbornej herec, inspirativní, vtipnej. Je s ním krásná práce.
Dovedete si představit sebe jako učitelku?
Kdysi ano, chtěla jsem být učitelka, ale asi by to nebylo úplně pro mě. Je to náročné a zodpovědné povolání. Člověk na to musí mít náturu, aby ho mohl vykonávat. Pevné nervy, schopnosti… Nicméně coby učitelka bych chtěla být určitě jako moje babička. Zábavná, vstřícná, se schopností zaujmout studenty a vypěstovat v nich lásku k učivu. Aspoň takhle si to představuju.
Mezi natáčením si prý ve volných chvílích čtete. Kterou knihu máte aktuálně rozečtenou?
Ano, to je pravda. Mám ráda silná témata. Ta můžete najít v beletrii, třeba v psychologických nebo historických románech. Zrovna čtu Šikmý kostel od Karin Lednické, skoro dočítám první díl a chystám se na další. Krásně jsem se do toho začetla, jsem nadšená, moc se mi líbí.
O čem jste vlastně kdysi snila? Kam se toužila rozletět dívka ze severní Moravy?
(usilovně přemýšlí) Já nikdy neměla konkrétní představu, co bych chtěla dělat. Spíš jsem čekala, co si mě najde nebo mě zaujme. Bylo toho víc, co mě zajímalo. Třeba právě literatura, hodně jsem psala, nějakou dobu i blog o módě. Bavilo by mě věnovat se žurnalistice. Zároveň mě to hodně táhlo k umění, k filmům, takže jsem tušila, že to nejspíš půjde tímhle směrem.
Vojta Dyk v seriálu Pan profesor jako kreativní učitel Marek, který mění své kolegyni Karolíně život.
Po absolvování DAMU a ročním působení v Jihočeském divadle jste se dostala do angažmá Městských divadel pražských. Nemáte tendenci vstupovat do zkoušení z pozice dramaturga, když je to váš obor vystudovaný na Slezské univerzitě v Opavě?
No, to nemám. Ale zároveň si myslím, že jde o přidanou hodnotu, která se mi hodí. Umím nad textem přemýšlet a koukat na něj z trošku jiné perspektivy než jen z té herecké. Což je určitě výhoda, ale do procesu nezasahuji. Spíš svůj vztah s režisérem zakládám na dialogu, během něhož třeba přicházíme na nějaké zajímavosti. Můžeme se bavit i o tom, jak je text postaven, jaké jsou motivace figur, což se stejně herecky řeší.
V červenci 2019 se vám narodila dcera Judita. Kdo ji hlídá, když trávíte čas zkoušením v divadle nebo natáčením seriálu Pan profesor?
Když může můj partner, který je také herec, tak se stará on, pak máme babičky, které se střídají. Občas dojíždějí z Moravy, jsou moc hodné. Potom nám pomáhají kamarádky na hlídání.
Mezi vámi a jejím tatínkem Tomášem Havlínkem přeskočila jiskra při zkoušení hry Letní vosy nás štípou už i v listopadu na scéně Jihočeského divadla. Chcete se vzít, nebo považujete manželství za přežitek?
Nepovažuji. Myslím si, že jde o krásný svazek dvou lidí, kteří se rozhodnou být spolu. Svatba znamená ve vztahu určitě krásnou a důležitou věc. Jestli se vezmeme? To je otázka.
Vytvořila jste jednu z hlavních rolí ve filmu Běžná selhání, který má jít do kin příští rok. Snímek se pyšní kvalitní sestavou hereček – Medvecká, Kerekes, Stryková. O co v něm jde?
Vznikl naprosto unikátní scénář, který podle mého názoru nemá v Čechách obdoby. Napsala ho Klára Vlasáková, velice talentovaná mladá dramatička, spisovatelka. Jedná se o příběh tří žen různých generací. Každá si řeší nějaký svůj vnitřní problém. Spojí je katastrofa, ne úplně konkrétního charakteru, která ty tři nakopne, aby řešily svůj život.
Vím, že máte ráda módu. Já také, ale mívám pocit, že čím větším množstvím oblečení disponuji, tím častěji bývám na rozpacích, co na sebe. Stává se i vám, že stojíte před skříní a váháte?
Myslím si, že tohle se stává úplně každé ženě. A jestli to některá umí jinak, pak by okamžitě měla dát nějaký návod, jak to vyřešit. Ano, čím toho má člověk míň, tím existuje větší šance, že váhat nebude.
Pokud minimalizujete věci ve svém šatníku, tak najednou zjistíte, že můžete oblečení šikovně kombinovat. To se snažím propagovat na svém Instagramu, kam občas dávám módní inspiraci. Není třeba se bát, když máme méně kousků oblečení.