Článek
Nedávno jste se rozhodla zapojit do pořadu 13. komnata, který Česká televize odvysílala 14. února. S čím jste se svěřila?
Epizoda souvisí s chystaným dokumentem, který jsem točila se stejnou režisérkou Dagmar Smržovou. Hlavním tématem je body shaming čili šikana kvůli tělesnému vzhledu. Už od základky jsem čelila kritice, jak moc jsem hubená, jestli jím a zda nejsem nemocná. Hlavně během puberty to bylo intenzivní, ptala jsem se mámy, jestli existují vykrmovací tábory.
Problému jsem věnovala instagramový příspěvek, načež mě oslovila Dagmar, abych snímku dělala patronku spolu se zpěvákem Raegem. Mentorujeme lidem, kteří vyprávějí své příběhy. Podporovali jsme respondenty, když se zasekli nebo třeba začali plakat. Režisérka mě následně oslovila na rozhovor do 13. komnaty. Přijde mi, že o body shamingu se málo mluví, přitom spoustě lidem přivodil trauma.
S nevhodnými narážkami na svou postavu se potýkáte doteď?
Ano, ale už je tolik nevnímám. Beru to tak, že zkrátka mám postavu, jakou mám, byť je na mně vidět každé kilo nahoru dolů. Vím, že nejsem nemocná a nevypadám extrémně vychrtlá. To už je problém lidí, kteří mě s tím konfrontují, a ne můj. Myslím si, že si tím ostatní lidé něco řeší, aby se cítili líp.
S body shamingem bojuji skrze terapie i životní zkušenosti, už jsem trošku otesaná. Tělesné dispozice bývají i otvírákem konverzací, jako by lidé nevěděli, o čem se začít bavit. Řekla bych, že každý jsme někdy něco takového, i neúmyslně, řekli. Nedávno jsem třeba kamarádovi vmetla, jak hrozně je vysoký, a hned mi došlo, co jsem provedla.
Hvězda komediálních seriálů by si ráda vyzkoušela vážnější úlohy, sama si oblíbila sérii Pustina z produkce HBO
Body shaming přitom často škatulkujeme s opačným problémem – nadváhou.
Přesně tak, i proto dokument vznikl. Body shaming není jen o obezitě nebo hubenosti, týká se také zrzavých lidí, osob menšího vzrůstu, žen s velkými, nebo naopak malými prsy, s pihami… Snad každý byl jeho obětí, zejména v dětském věku mezi vrstevníky.
Řešila jste někdy své tělo bez ohledu na to, co vám říkali ostatní?
Ne, vždycky to souviselo pouze s tím, co jsem ustavičně slýchala. Věděla jsem, že vážím méně, ale v mém případě je to genetická záležitost. Přesto jsem dennodenně stoupala na váhu a zkoušela přibrat. Z každého půlkila navíc mám dodneška radost, ale už to není trápení. Spíš se snažím vybírat si jídlo, které mám ráda.
Podařilo se vám objevit metodu nabírání na váze?
Nejvíc mi pomáhá pravidelná strava a dostatek spánku. A když nemám stresy, což se mi ještě nepoštěstilo.
Co vás nejvíc stresuje, práce?
Ta ani moc ne, čistě jen to, že na svou váhu a vzhled hodně myslím. Tělo je tím pádem v křeči a pak nefunguje, přičemž můžu jíst, jak chci. V tomto směru jsem někdy jak utržená ze řetězu, táta mi říká kyselino. Všechno je to v hlavě.
Potýkám se s depresemi a skoro celý loňský rok po covidu mě provázelo vyhoření spojené s únavovým syndromem, což samozřejmě odneslo i tělo. Musím na sebe být opatrná, víc se hlídat a nevšímat si poznámek od okolí.
Barbora Jánová
Vaše útlé vzezření se mediálně propíralo i při loňském vysílání reality show Survivor, v níž jste soutěžila. Naučila jste se na takové slovní výpady reagovat?
Nikdy jsem na ně správnou odpověď nenašla. Vždycky řeknu – jé, to jsem si nevšimla anebo – to mi ještě nikdo neřekl. Od zpovídaných z dokumentu jsem pochytila větu: Přijde vám normální tohle říkat druhému? Ke korpulentnějšímu člověku si to přitom většinou nedovolíme.
Ze Survivoru jste vypadla jako čtvrtá ze čtyřiadvaceti. Byla pro vás účast přesto v něčem vítězstvím?
Celou soutěž rozhodil koronavirus, někteří účastníci se vrátili na ostrov z karantény dřív, naše skupina bohužel později. Karty byly rozdané. Než se člověk rozkoukal, byl pryč. Byla jsem však ráda, že jsem do toho šla, a vždycky budu.
Občas přemýšlím, jestli bych se tak znovu rozhodla stejně, a úplně nevím. Návrat do reality nebyl jednoduchý. Na ostrově plyne čas jinak, rychle přepnete do odlišného režimu. Pro mě bylo vítězství, že jsem se přihlášky nebála a zvládla, co jsem mohla.
Natáčelo se v Dominikánské republice. Vracíte se ve vzpomínkách na karibský ostrov?
Docela často. Kdyby tam bylo jídlo, tak tam zůstanu. (směje se) Miluji přírodu, džungle, lesy, baví mě spát pod širákem. Šumění moře, hvězdy a oheň pro mě byly přirozené. Když se chci uklidnit, je pro mě ostrov duševním místem, kam se přesouvám.
Vaše sociální sítě plní fotky s přítelem, tanečníkem Adamem Šrámkem. Zdá se, že právě teď překypujete štěstím…
Je to tak. Jen pro upřesnění, tanečníkem už není, pracuje jako marketingový manažer. Potkali jsme se v podobném období životního hledání. Po seriálech a Survivoru jsem chtěla začít novou kapitolu, s přítelem jsme si navzájem pomohli. Nejtěžší pro mě bylo si přiznat, že je čas na změnu.
Barbora Jánová
Jak se v novém roce cítíte?
Dobře. S Adamem jsme spolu čtyři měsíce, jsem zamilovaná a šťastná. Pomalu přicházejí nové pracovní příležitosti, o kterých zatím nechci hovořit, a díky 13. komnatě jsem ze sebe dostala negativní věci. Jaro se tak blíží i v mém životě.
Jste televizní tváří, na stříbrném plátně vás prakticky nepotkáváme. Proč tomu tak je?
Nevím, to mi řekněte vy. (směje se) Ráda bych ve filmech hrála, ale zatím se mi nějak vyhýbají.
Který žánr byste si chtěla vyzkoušet?
Drama, obecně něco vážnějšího a hlubšího. V seriálech jsem přece jen měla komediálnější role. Anebo nějaký thriller či kriminálku, do které bych se musela hodně ponořit. Moc se mi líbila Pustina na HBO.
Málo se o vás ví, že vedle herectví zkoušíte různá filmařská řemesla. K čemu všemu jste se nachomýtla?
Ještě před herectvím jsem začínala jako asistentka režie v České televizi. Pracovala jsem také v castingové agentuře, kde jsme obsazovali mezinárodní koprodukce. Byla jsem třeba u filmu Jan Žižka nebo u pokračování Borata, kdy jsme po celé Evropě hledali vhodnou představitelku dcery Sachy Barona Cohena.
Nakonec jsme ji našli v Bulharsku, jmenuje se Marie Bakalova. Její příběh je doslova hollywoodským snem, za svou úlohu byla i nominovaná na Oscara. Za její obsazení jsme s kolegy dostali cenu od Casting Society of America.