Herečka Andrea Kerestešová Růžičková: Toužím znovu cestovat a pracovat

Obojí. Já totiž sama sebe vnímám jako rozpolcenou osobnost a tohle je ukázka té mojí rozpolcenosti. V herectví se projevuju jako extrovert, ve fotografování zase jako introvert. Spojuje se v tom můj vnější a vnitřní svět, jemnocitnost a pragmatičnost. Obojí jsem já.

Nikde. Jsem intuitivní fotograf a samouk. Nikdy jsem nebyla ani na žádném fotografickém kurzu, je to jen pocitová záležitost. I fotoaparát jsem se učila ovládat sama a v podstatě znám jen základy.

To si asi nevzpomenu, fotit jsem ale začala na cestách. Bavilo mě zaznamenávat zážitky a potom se hrabat ve starých fotkách. Líbí se mi, jak se na nich zastavil čas. Ve fotkách se navíc ukrývá obrovské množství zážitků a pocitů.

Protože jsou takové čisté. Já sice ráda fotím i květiny nebo kapky vody, ale portrét člověka v sobě ukrývá všechno. Kolikrát mluví sám o sobě, nemusíte mu dávat ani žádné jméno. Naopak, pokud ho pojmenujete, tak ho můžete poškodit, protože tím diváka někam zavedete. On by si přitom v portrétu našel něco svého.

To je různé. Teď během lockdownu, když jsem nikoho moc nepotkávala, jsem fotila hlavně lidi kolem sebe. Moje poslední výstava se proto jmenovala Člověčina a byla hodně intimní, obsahovala převážně fotky z rodinného kruhu. Obecně ale ráda fotím náladu. Čekám na tu správnou atmosféru, světlo, určitý zajímavý okamžik… a pak cvaknu. Mám taky ráda, když jsou lidé, které fotím, ve svém přirozeném prostředí a dělají přirozené věci.

Ne. Úplně na začátku jsem to dělala, nebo jsem se o to aspoň snažila – měla jsem určitou představu a potřebovala jsem si ji nějak vykonstruovat. Ale pak mě to přestalo bavit. Teď mě mnohem víc zajímá krása přirozenosti, nedokonalosti a syrovosti.

Nestalo. Protože fotím hlavně lidi ze svého okolí, jsou většinou rádi. Líbí se jim, že mají fotky do rodinného alba, na kterých vypadají přirozeně a ze kterých dýchá nějaká atmosféra.

Tam mě taky kupodivu zatím nikdo nevyhnal. (směje se) Ale na cestách už jsem nebyla dlouho. Dětičky jsou totiž ještě moc malé, takže bych si to neuměla užít. Do budoucna bych ale strašně ráda znovu vyjela na nějakou výpravu. Někam, kde by bylo mým úkolem jenom držet foťák v ruce a pozorovat, co se děje kolem. Dokonce už mám představu, s kým a kam bych jela.

S jednou brněnskou outdoorovou cestovkou do Mongolska. Zajímaly by mě i jiné divoké krajiny, ráda bych se vrátila třeba i do Indie.

Je pravda, že jsem v Kamerunu pořídila i nějaké odhalené fotky. Konkrétně detail ňadra. Tu fotku má dodnes můj manžel doma v ateliéru a já jsem na ni nesmírně pyšná.

Ten snímek totiž vznikl v jedné zajímavé situaci a pojí se k němu určitý příběh. Jako výprava deseti lidí jsme přijeli k jednomu africkému domorodému kmenu a snažili se navázat kontakt. V každém z nás se mísily emoce – měli jsme strach, současně jsme věděli, že se musíme všichni přijmout. A do toho tam nastoupilo deset nahých děvčat, která měla kolem pasu jenom sukýnky z listí, a všichni členové výpravy si je začali fotit. Ta situace mi připadala nepatřičná – já sama se nahá stydím a současně se stydím, když je někdo druhý přede mnou nahý. Takže jsem to vyřešila tímto detailem. Vznikla fotka prsu bez obličeje. Detail ňadra bez identity. A je to krásná fotka. Nepůsobí vulgárně a je v ní ukrytý vesmír nás všech.

Já sama nahotu nevyhledávám. Chápu, že v některých scénách může mít svou funkci, ale vždycky se to dá udělat tak, aby nebylo vidět úplně všechno. Takže… detail by mi asi nevadil. Co nesnáším, je, když se dělá PR filmu přes prsa. Pak se to táhne bulvárem a koluje to různě na internetu, nahota je vystavená jako v zoologické zahradě.

To nezáleží na mně. Záleží to na tom, jestli dostanu nějakou nabídku a jaká nabídka to bude. Není to tak, že by mi tady na stole leželo deset scénářů a já si mezi nimi vybírala. Situace je vzhledem ke covidu složitá. Ale nestěžuju si. Všechno má svůj čas, a ten zná jen pánbůh.

Ne. Do divadla už se v žádném případě nevrátím, není to moje podstata. Obdivuju všechny, co to dělají, ale já na to nemám povahu.

Já to mám tak, že kamera mi nevadí – pokud natáčím film nebo seriál, tak pracuju s lidmi ze štábu, které znám. Na začátku se seznámíme a potom už je to pro mě domácí prostředí.

V divadle je ale publikum každý večer jiné. Při každém představení tam máte někoho jiného a já z toho mám hroznou trému. Nezvládám se jako herečka vydávat z toho nejniternějšího před všemi těmi cizími lidmi. Pokaždé, když jsem měla mít večer představení, mě už od rána bolelo břicho. Uvědomila jsem si, že když z divadla rychle neodejdu, projeví se ten stres na mém zdraví.

To je pravda. Když nebudu hrát, budu dělat něco jiného. Vždycky je co dělat. Nechci ve svém životě viset jen na jednom bodě, protože když se pak něco nepovede, zhroutí se celý svět. Takže já to mám nastavené jinak – tak, že všechno je otevřené. Třeba teď mě živí hlavně fotka. Dělám reklamu a mám v tom volnou ruku – dělám ji zásadně tak, jak to chci já. Mám díky tomu během své mateřské přivýdělek i jinou náplň času než jenom pleny a kašičky. A co bude za rok, se uvidí.

Zatím úplně ne, i když… možná už se to tak trochu stalo. Asi rok navrhuju oblečení pro jednu českou módní značku Tedys. Na začátku pandemie jsem navrhla svou první kolekci, která se jmenuje #nARuby, protože celý svět je kvůli covidu naruby. A dopadlo to dobře. Začalo se nám dařit, takže už rok mám svou limitovanou kolekci. Mám z toho radost.

Může se vám hodit na Zboží.cz: