Herec Vincent Navrátil: Jsem emocionální hysterka

Určitě jsem zažil neopětovanou lásku, a kolikrát! Naštěstí se mi to už poslední roky nestává. I ve vztahu máte občas pocit, že vy milujete víc než ten druhý vás, i když to tak třeba není. Každý mluví svým jazykem lásky a ten druhý mu jen občas nemusí rozumět, což neznamená, že tam ta láska není. Já to tak alespoň mám. Jsem totiž emocionálně založená hysterka, umělecká.

Tím, jak píšu scénáře, si v hlavě vytvořím úžasný filmový příběh. Když ho pak v životě nemám, jsem z toho hrozně zklamanej, ač mám život krásnej.

Doma jsem nevděčnej, moje přítelkyně je racionální vědátorka, dělá embryoložku v nemocnici, a já jsem přecitlivělej umělec. Občas se doplňujeme, občas se naše nátury perou. Já doma neustále vyžaduju dostatek pozornosti, lásky, komplimentů od ní. Jsem sebestřednej Beran, ti to tak mají. Neustále potřebuji důkazy lásky, verbální i fyzické, když je chvíli nemám, zdá se mi, že je všechno najednou jinak, než má být.

Určitě vyděsilo. Že si musím udělat řidičák, mi pan režisér Hřebejk nahlásil čtrnáct dní před zahájením natáčení. Já do toho tajil poraněnou nohu, takže jsem řidičák na motorku absolvoval s nalomeným kotníkem. A ještě mi řekl, že musím mluvit francouzsky. (směje se) Ale všechno se zvládlo.

Je to takový pěkný příběh o zlodějíčkovi, který se skrývá před policií, a to tak, že se vydává za faráře v malém městečku. Jeho v podstatě dobročinná povaha ho přivede k tomu, že místo okrádání spíš lidem pomáhá.

Ne, česky. Asi jsem první v historii, kdo česky mluví ve slovenském seriálu, což pro mě znamená velkou poctu. Slovensko je katolicky založený národ, a možná jim pomohlo, že postavu zloděje, co se vydává za faráře, na sebe nevzal Slovák, ale zlobivý ateistický Čech. (směje se)

Natáčelo se přímo na hranicích mezi Českem a Slovenskem, v krásném, kultivovaném, trochu historickém městečku Skalica. Měl jsem pocit, že je tam víc kostelů než lidí. Pro mě bylo tohle natáčení hodně náročné, protože jsem v každém obrazu i záběru, trvalo i dvanáct hodin v kuse. Do toho jsem psal po večerech na hotelu druhou sérii Mužketýrů, kterou teď začínáme točit. Zároveň jsem v Česku připravoval režisérsky i producentsky skečovou show První dobrá. Bylo to šílený období.

To jsem věděl dřív než to, že chci být hercem. Beru to jako komplexní práci a je mi strašně sympatický, když jsou scenáristé, režiséři, producenti i herci všechno v jednom. Třeba jako u Monthy Pythonů (britské komediální skupiny založené v roce 1969), ti byli pro mě hlavní a první vzor. Všechno si dělali sami a měli absolutní uměleckou svobodu. Já, jako typický tvrdohlavý Beran, chci dělat věci po svém, to mě baví nejvíc.

Byl, ale pokud člověk neriskuje, nemůže nic získat. Rozbili jsme prasátka a utratili úspory. Já doteď ani z Mužketýrů, ani z První dobré neviděl korunu.

Jak děláte producentskou činnost, tak věci primárně platíte ostatním. Další utratíte za natáčení a na nás přijde řada až za dlouho. Mně zadek zachránilo natáčení na Slovensku, ale já dal všude výpověď, i v divadle, kde jsem hrával, protože jsem už nestíhal. Pracujeme dvanáct hodin každý den, zatím neplaceně. Riskovali jsme hodně a získali hodně, naštěstí to vyšlo a naše nápady vidí diváci.

O skečových pořadech se říká, že jsou úplně tím nejtěžším, co můžete v televizi dělat. V seriálu diváka drží hlavně děj, tady ho drží jen vtip, který trvá tři minuty. Pak nastoupí jiný skeč. Jde vlastně o pár krátkých filmů ve třiceti minutách. Když uděláte vtip, každý se zasměje něčemu jinému. Co jednomu může připadat děsně vtipný, druhému jako úplně trapný.

Jen tak v kanceláři ze srandy jsme si řekli, že je to první dobrá show v Česku. Z toho vznikl pracovní název. Ten se líbil na Nově, že je znělý a lidi si ho zapamatují. Zároveň i z filmařiny známe, když se povede něco na první dobrou, čehož se snažíme držet při natáčení. Děláme maximálně na tři klapky, herecky máme všechno připravené. První klapky bývají nejsvěžejší.

Vůbec jsme nemuseli nikoho přemlouvat, což jsem trochu nechápal, protože jinde jsou slušně zaplacení. Ti, co nám hrají, jsou zvyklí na velkolepé filmařské podmínky. A my jsme dělali nízkonákladový projekt.

Obrazově vypadá dobře, za což se plácáme po zádech, protože se nám podařilo všude sehnat obrovské slevy na techniky a tak. Točíme s televizním rozpočtem, ale na filmovou techniku.

Všechny pozvané herce nadchly scénáře. Skutečně jsme je psali poctivě, nejsou dělané na koleně, myslím si, že to z toho poznali. A přece jen jde o něco jiného, větší odvaz, než co se u nás běžně točí.

Díky tomu, že jsem i herec, dobře vím, co nesnáším na režisérech. Co je špatně a co dobře, když s vámi pracuje. Pokud se snaží agresivně, silou z herce něco dostat, tlačí, a herci to nejde, znamená to podle mě, že režisér je špatnej.

Mám zkrátka pocit, že nejde o špatné herecké výkony, ale o režiséra, protože on je takový psycholog. Myslím si, že mám určitou empatii. Předevčírem mě na zkoušce Mužketýrů za můj styl režie pochválila Klára Melíšková, která má několik Českých lvů, což bylo krásně povzbuzující. To beru jako příjemné poplácání po zádech.