Herec Viktor Preiss: Chtěl bych se zdokonalit v litografii

Řekl bych, že to lze chápat jako určité setkání s tradicí předků. Navíc zjistíte, jaké to bylo těžké a náročné řemeslo. Nebylo lehké udělat kvalitní práce v náročných podmínkách. Dnes se válec pohybuje díky motoru, jenže tehdy všechno museli litografové dělat ručně. A proces museli zvládnut i řemeslně, aby měl výsledný tisk odpovídající úroveň.

Obrázky i básničky jsem dělal stále, což byl vždycky můj průvodní jev. Herectví přišlo samovolně. Má matka totiž v divadle působila, což mi poznamenalo život.

V mém případě ovšem rozhodlo až setkání na gymnáziu s lidmi z DAMU. Hodně mě k této činnosti motivoval také můj velký kamarád, herec Miroslav Masopust. Původně jsem totiž vůbec nechtěl být hercem.

Já bych tomu neříkal výtvarná tvorba. Prostě jsem si stále kreslil, většinou fixou nebo obyčejnou tužkou. Na jaké úrovni, to opravdu nevím. Ve škole mi vždycky přidělovali funkci nástěnkáře.

Co mě napadlo, to jsem namaloval. Když jsem působil v Městských divadlech pražských a potom ve Vinohradském divadle, tak měli kolegové vyzdobené scénáře mými obrázky. Chtěli, abych jim nakreslil, jak se to má hrát. Takže jsem pro ně dělal různé karikatury.

To ani ne, ale uváděl jsem televizní pořad Herci malují. Pro mě to bylo zajímavé v tom, že docházelo k příjemným setkáním s lidmi, kteří měli stejnou hereckou profesi jako já, ale zároveň měli i dar od boha, že uměli malovat. Někteří z nich, třeba Jan Kanyza, Josef Hlinomaz nebo Miloš Hlavica, dosáhli opravdu vysoké úrovně.

Ne, touto výtvarnou technikou se zabývám zhruba v posledních šesti až deseti letech.

Malíř, grafik a majitel galerie Tomáš Bím mi nabídl, abych u něj udělal výstavu. Vystavuji osmnáct litografií, zbytek jsou kresby a knižní ilustrace. Bylo trochu těžké mě k tomu přesvědčit, ale když už se to stalo, tak mě názory lidí samozřejmě zajímají.

Pokud by byl divácký zájem větší, rád bych ve výstavní činnosti pokračoval. V březnu příštího roku se výstava přesune do pražské Violy. Musím říci, že ten zájem mě opravdu potěšil.

Někdy ano. Na jednom vystaveném obrázku jsem zvěčnil kolegu Martina Stropnického v roli krysaře ve Vinohradském divadle. Vedle visí druhý, na kterém se šaškovská čepice veze v diplomatickém voze. Protože jak známo, Martin Stropnický skončil s divadlem a vrátil se do diplomacie.

Byl bych rád, kdyby to tak bylo. Jiný můj obrázek je vytvořen pouze pomocí modré a černé barvy. Ukazuje, že stojíme na jevišti světa, žonglujeme a díváme se do budoucnosti. Člověk zkrátka jede a jede, zatímco na konci cesty na něj stejně čeká dáma s kosou.

Obrazy Kamila Lhotáka jsem měl vždycky rád. Líbily se mi jeho motocykly, letadla a balony. Připomínaly mi mládí. Můj otec byl velký milovník motorů, ze starých dílů sestavoval funkční stroje. Tak to byl pro mě Lhoták. A Tomáš Bím je podobná krevní skupina. Jeho první akvarel jsem si koupil v osmdesátých letech ve Vodičkově ulici na splátky.

Ne, mám je doma schovaná pod postelí. Když se nějaký obrázek líbí mým kamarádům, daruji jim ho. Kolega herec Tomáš Töpfer mi žertem říkal, abych k nim přišel na návštěvu. Abych viděl, jak jsem jim svými obrázky zaneřádil barák.

Ne, jsem opravdu rád, jak se to v mém životě seběhlo. Nikdy mě nenapadlo, že bych hereckou profesi opustil a dal se na dráhu výtvarníka. Tak jako já maluje kdekdo. Vezměte si, kolik bylo nešťastných uchazečů, kteří se neúspěšně pokoušeli dostat na výtvarné školy. Mnozí se pak prosadili i bez akademického vzdělání. Stejně tak to bývá i v herecké profesi.

Ne, to jsem nikdy neměl ani jako herec. Někteří kolegové měli touhu zahrát si třeba Hamleta, ale takové ambice mi byly vždy cizí. Jediné, co bych chtěl, je zdokonalit se v litografickém řemesle.