Článek
Loni mj. s úspěchem provázel diváky večerem udílení výročních cen České filmové a televizní akademie - Český lev (Právo je mediálním partnerem), a letos 7. března se do pražského Rudolfina, kde se bude akce konat, vrátí.
Říká se, že udílení Českých lvů je pro moderátora tvrdý oříšek - v sále napětí, přibývá lidí zklamaných, ale televizní diváci by se měli bavit. Jak jste se loni cítil?
Protože jsem jako pravidelný divák 1 účastník Českých lvů tohle všechno věděl, věděl jsem také, na co si dát pozor. Ono stačí vyložit karty na stůl a podívat se, která z nich může přinést úspěch a která nebude fungovat. A vzhledem k tomu, že supervizorem celého projektu je režisér a můj kamarád Marek Najbrt, správně tuší, co mi nesedí.
Nemám rád křečovitou snahu rozesmát publikum ať se smát chce nebo ne, nutit lidi do předem domluvených skečů, být za každou cenu zábavný. Je to večer, který se má věnovat uctění filmu a těch, kdo tvoří českou kinematografii. Nikoliv sebeprezentaci moderátora. Takže jsem vzal moderování jako službu a myslím, že se to osvědčilo.
Vidíte předem filmy, které se o České lvy ucházejí?
Mám přístup k filmové databázi stejně jako členové akademie, takže se na ně mohu kdykoliv podívat. Ale vzhledem k tomu, že moje úloha s hodnocením nijak nesouvisí, vytvářím si spíše povědomí o tom, co se natočilo, co se povedlo a co méně. Můj subjektivní dojem však nehraje sebemenší roli. Naopak si myslím, že moderátor musí být naprosto nestranný. Takže je to spíš bonus: mohu se podívat na filmy, na které jsem nestihl zajít do kina.
Jste obecně pravidelným filmovým divákem české tvorby?
To víte, že se na ni dívám. Myslím, že každý, kdo má něco společného s domácí kinematografií, by o ní měl mít alespoň povědomí.
V pořadu Všechnopárty jste kdysi vyprávěl o své autobusácké vášni, a to vyprávění se stalo hvězdou internetu. Měli jste to předem připravené?
Vůbec ne! Mé tehdejší vystoupení ve Všechnopárty dokonce nebylo z těch nejúspěšnějších. Probrali jsme, co jsem natočil, že jsem skoro třicet let v Semaforu, a když už se schylovalo ke konci, viděl jsem, že Karel Šíp maličko vaří z vody. Už jsem se chystal odejít do zóny nepříliš výrazných hostů, když mi Karel hodil udičku: zeptal se mě, jestli je pravda, že jsem chtěl být odjakživa autobusákem. A já, aniž bych tušil, co to udělá, jsem odvyprávěl svůj skutečný životní příběh o tom, jak jsem měl v domě, kde žiji od narození, svoje utajené pracoviště, jezdil jsem na stoličce, zničil jsem si vydáváním autobusových zvuků hlasivky...
Vzhledem k tomu, že už jsem to vyprávěl na různých večírcích a známí o mně vědí, že tuhle zvláštní úchylku mám, vlastně jsem se jen vyznal z něčeho, co mě celý život pronásleduje. Tím jsem ale upoutal pozornost, protože podle mého názoru v tomto typu pořadů nejvíc působí upřímnost. Stala se z toho téměř kultovní sekvence a díky tomu jsem byl pozván i podruhé. To už jsem přišel v autobusácké uniformě a Karlovi jsem poděkoval.
Václav Kopta
Pak jste několikrát autobusáka i hrál, má to s vaší vášní něco společného?
To víte, že ano. Třeba v Okresním přeboru: zavolala mi castingová režisérka, že pro mě má režisér Prušinovský malou roličku. Tohle, když slyším, tak počítám s jedním natáčecím dnem, „paní, nesu vám psaní“ a dost. Začal jsem se vymlouvat, ale ona byla připravená: „Mám vám vyřídit, že to je autobusák.“ A bylo hotovo, tomu prostě neodolám.
V Bezva ženské na krku jsem ani nemluvil, to zase vymyslela produkční Jana Gospičová: „Když přijede autobus, kdo by ho měl řídit? Přece Kopta!“ A v Muzikálu aneb Cestách ke štěstí jsem jen přivezl partu studentů na taneční soustředění.
Vaše popularita tou sekvencí nepochybně stoupla, jak jste to prožíval?
Popularita je jedna věc, ale pro mě bylo důležitější, že jsem upoutal pozornost autobusáků. Vyprávěl jsem příběh, který se týká stovek chlapů, oni mě vzali mezi sebe a v té komunitě podobných bláznů, jako jsem já, jsem se stal „velkou celebritou".
Všichni z naší současné party totiž kdysi točili volantem, tedy židličkou od piana nebo pokličkou a k tomu hučeli v kuchyních. Mnozí pak svou vášeň realizovali a já jsem se stal díky svému televiznímu coming outu členem Klubu historických autobusů. Dostal jsem nádherný dopis od předsedy Michala Zubra, co jsem pro jejich komunitu svým vyznáním udělal, což byl pro mě nesmírně důležitý okamžik.
Každý rok mám tu čest psát úvodník do našeho kalendáře, a to považuji za opravdu prestižní záležitost. Tam si nikdo nehraje na publicitu, nemá své PR manažery, jsou to jenom blázni z přesvědčení. Všichni máme stejnou vášeň, stejnou lásku a já si toho moc vážím. A za to vděčím té vteřině u Karla Sípá.
Nechci polemizovat o tom, že jste zaujal upřímností, ale přesto: každé vyprávění lze podat různě a vy jste byl vtipný. Odkdy jste věděl, že máte dar lidi rozesmát?
To, že umíte někoho rozesmát, víte už ve škole. Napodobíte učitelku a holky se začnou chichotat. Celý život jsem byl na večírcích i při rodinných sešlostech ten vtipný, který glosuje a ostatní se baví. Ale teprve kamery mohou z člověka vytvořit to strašné slovo bavič, tedy někoho, kdo se zabývá humorem.
Ale nezapomeňte, že můj otec, textař Pavel Kopta, byl součástí českého showbyznysu a já jsem v tom prostředí vyrůstal. U nás doma se poslouchaly desky Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra, sám jsem působil od roku 1985 v Semaforu, a byl obklopen lidmi jako jsou Suchý, Horníček a další. Takže jsem dobře věděl, kdo je vtipný a čím to způsobuje. A jak obrovský rozdíl je, když příhodu vypráví člověk bez vypravěčského daru nebo když totéž vypráví Horníček, o Menšíkovi nemluvě.
Odjakživa jsem si všímal, jak tito lidé umí z běžné situace vytvořit příběh. A celý život k tomu inklinuji, strašně mi imponuje, když to někdo umí, Vladimíra Menšíka považuji za úhelný kámen všeho, co se tu v tomto směru odehrálo.
Ale abych byl správně pochopen: ten výčet mistrů zábavy jsem neuvedl proto, že bych se s nimi chtěl jakkoli srovnávat! Uvedl jsem ta jména jenom proto, abych naznačil, ke komu jsem odjakživa vzhlížel!
S manželkou, herečkou Simonou Vrbickou
Loni jste měl v televizi vlastní pořad Koptashow - budete v něm pokračovat?
Ne, bylo nasmlouváno 26 dílů, a tím to skončilo. Mám z toho totiž několik zkušeností, a bohužel nemohu říci, že jsou všechny úplně šťastné. Výchozí pocit je, že do budoucna budu vždycky radši tím, koho se někdo ptá, než tím, kdo má celý večer na triku. Nejvíc mě mrzí, že jsem měl být ostražitější ve výběru názvu, který nebyl z mé hlavy a skřípal mi mezi zuby od začátku. Věděl jsem, že jenom já nesu kůži na trh a upřímně řečeno jsem se vrátil s kůží dost potrhanou. Pochopitelně, že na výsledku jsem měl neoddiskutovatelný podíl i já a bylo by ode mne krajně nespravedlivé, kdybych svaloval vinu jenom na okolí. I tak jsem za tuhle zkušenost ČT vděčný, protože už klasik pravil, že i chybami se člověk učí!
Teď jste jedním z protagonistů pořadu Peče celá země, tam se cítíte lépe?
Nesrovnatelně volněji, přestože jsem daleko spoutanější formátem. Neštěstí mé povahy je, že jsem zvyklý poslouchat, byl jsem tak vychovaný. Asi proto mi víc vyhovuje, když za mnou někdo přijde a řekne mi, co přesně se ode mne očekává. Peče celá země mě tedy baví, protože to je velice přísně licencovaný pořad. Při natáčení je s námi zástupkyně BBC, která hlídá, jak vypadáme, jak se usmíváme, jak jsme vlídní nebo zase břitcí, to vše je velice přesně vymezeno. A mně vyhovuje, když mohu naplnit něčí představu. Navíc ten pořad není vyostřený, je o rodině a tradicích, tedy o všech věcech, které mi konvenují. Jsem konzervativní člověk, velmi lpím na rodinných vztazích a Peče celá země je postaven na hodnotách, které celý život vyznávám.
Těmi vousy, které teď máte, jste změnil image nebo je to role?
Role v osmidílném komediálním seriálu o venkovských hasičích z produkce lidí, kteří stáli za úspěchem seriálu Vyprávěj. Dostal jsem roli typického vyčuraného komunálního politika, hraji místního starostu.