Herec Tomáš Töpfer: Muž, který stál v cestě. Mladí se dozvědí, co byl rok 1968

Srpen 1968 jste zažil jako mladík. Byl rozdíl v tom, jak jste si ho pamatoval a co jste teď točil?

Když jsme točili, šel mi mráz po zádech. Všechny vzpomínky se mi začaly vracet. Tehdy mi bylo necelých osmnáct a už jsem byl vlastně dospělý. Nezapomeňte, že my jsme kolem dvaceti let zakládali rodiny, holka, která nebyla v pětadvaceti vdaná a neměla dítě, byla divná. Dneska se kluci v pětatřiceti rozmýšlejí, že by se možná oženili a opustili mamahotel.

Takže když jsme třeba točili scénu, jak přijíždí ruský tank, okamžitě se mi vrátilo, co jsem sám zažil, když proti mně stál voják s namířeným samopalem. Rázem jsme všichni padli na zem. On sice vystřelil jen do vzduchu, ale nebylo to vůbec příjemné.

Film se týká především tehdejších vrcholných představitelů Československa a Sovětského svazu. Jak jste vnímal blízkost těchto sice hraných, ale skutečných postav?

I z toho mi šel mráz po zádech. Točili jsme jednání delegací v Čierné nad Tisou krátce před invazí, seděli jsme proti sobě u stolu, do rolí sovětské delegace byli obsazeni ukrajinští herci. A ten, který hrál Brežněva, mu byl fatálně podobný a hrál ho úžasně. Když tvrdě rusky řekl: Tak to tedy budeme řešit jinak!, najednou se mi vrátila celá ta doba, kterou jsme tak intenzivně prožívali.

Mimochodem, víte, proč měly ruské tanky bílé pruhy? Protože výzbroj naší armády byla totožná s ruskou. A kdyby se náhodou naše armáda postavila na odpor, tak aby vojáci nestříleli sami po sobě, opatřili všechna ruská vozidla bílými pruhy. Dnes na Ukrajině mají bílé Z na tancích ze stejného důvodu. Ono se to ve zvláštní spirále opakuje.

Dokonce i scénář přepadení je podobný. Vpadnout do země, sesadit vládu, dosadit loutkovou a zmocnit se země prakticky bez boje. Ale na rozdíl od roku 1968 u nás se Ukrajinci brání.

František Kriegel byl nesmírně komplikovaná osobnost. Jak ho vidíte vy?

Tu komplikovanost si dokážu vysvětlit tím, že patřil ke generaci, která byla z roku 1938 zklamaná západními mocnostmi. Kdo v té době nežil, neumí si představit, jak trpké bylo zklamání, když nás nechaly napospas Hitlerovi. Přimknutí této generace k Sovětskému svazu bylo po válce pochopitelné.

Já si ale také pamatuji, jak po osmašedesátém Kriegla hlídala StB, protože bydlel na Vinohradech a já jsem z nich také. Vídali jsme, jak před jeho domem stojí šestsettrojka nebo volha. Byl to Husák, kdo říkal: My si tu stranu rozkrieglovat/rozkráglovat nenecháme.

Přitom byli s Františkem Kriegelem přátelé. Myslím, že se dá říci, že se Gustáv Husák obratem proměnil právě v Moskvě při podepisování protokolu.

Ano, tam ucítil svou šanci a dokázal se úplně převrátit. Vždyť Kriegel předtím dokonce pomáhal dostat Husáka z vězení. Je mi dodnes naprosto nepochopitelné, že lidé, kteří byli režimem pronásledováni a trpěli v kriminálech, nakonec kolaborovali nejvíc.

Muž, který stál v cestě je film, v němž spolu muži v nehezkých oblecích převážně hovoří. Jak byste diváky, zejména mladé, pozval do kina?

Ten film je nesmírně důležitý tím, že se právě mladí diváci dozvědí, co byl rok 1968. Kdo byli ti podivní lidé v oblecích, které jsme si idealizovali a které teď uvidí, i když v hereckém podání, bez masek. Víte, my máme velkou tendenci si minulost idealizovat.

V šedesátých letech přece hráli Beatles, Rolling Stones, u nás vznikala divadla malých forem, pražské jaro bylo zalité sluncem. A my jsme milovali své představitele, kteří u nás chtěli zavést svobodu. Houby! V tom filmu uvidí, že to tak nebylo.

Ostatně jak bude vzpomínat naše generace na sedmdesátá, osmdesátá léta? Máme tendenci se na ně dívat nostalgicky, protože se nám rodily děti, měli jsme své lásky, zařizovali jsme si první byty…

A v seriálech z té doby vidíme stejné židle, hrníčky a pračky, jaké jsme měli i my, a rádi se na to díváme. Ta doba ale nebyla vůbec idylická. Takže nahlédnout na minulost prostřednictvím dramatického díla, které není dokumentem, ale nesentimentálním obrazem, je velmi záslužné.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Nikolaevem a ostatními tvůrci?

Výborně. Scenárista Ivan Fíla říkal, že mi psal roli na tělo, a taková nabídka se neodmítá. A pokud jde o spolupráci s Petrem Nikolaevem, znám jeho filmy, Lidice jsou výborné, a vím, že to je nesmírně citlivý člověk, který pracuje s hercem velmi laskavě. Pracoval jsem nejlíp, jak umím, ale ten film, stejně jako žádný z filmů a seriálů, v nichž hraji, neuvidím.

Vy jste neviděl ani Četnické humoresky?

Nikdy. Já bych u toho trpěl, protože bych pořád přemýšlel o tom, kde jsem mohl hrát lépe. V divadle je to něco jiného. Při čtvrté, páté repríze vám třeba dojde, že některá věta má jiný podtext a můžete na ní dál pracovat. U filmu si můžete maximálně říct, že je to škoda. Dělat se už ale nedá nic. Možná až budu v důchodu, Humoresky si pustím a budu si říkat, jak jsem byl krásně mladý.

Co čeká vás a divadlo v nejbližší době?

V pražském Divadle na Vinohradech teď máme krásný repertoár. Ušli jsme obrovský kus cesty jak se souborem, tak v dramaturgii. Dokonce jsme pod názvem Vzpoura lásky odvážně nastudovali hru Lope de Vegy Fuente Ovejuna. Lidé na premiéře stáli a říkali, že u nás ještě neviděli tak silné představení. Samozřejmě nepočítám s tím, že to bude komerční hit, ale kdo přichází, je okouzlen. Možná to tak bude i s Mužem, který stál v cestě.

Teď jsem dostal nabídku na film Žebra, který bude točit Tomáš Bařina podle scénáře Marka Epsteina. Je to moc krásný a vtipný příběh o tom, jak si studenti v malém městě usmyslí, že uspořádají filmový festival. Nemají na to kapacity ani peníze, ale nečekaně jim tam přijede slavný herec a oni nevědí, co s ním. Budeme točit v červnu, a pak už se těším, že budu chytat na Slapech dravce. Chytáme v noci candáty, je to nádhera. A pak je pouštíme.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina